Jedná se o sport, kde se hráči snaží odehrát ozvučený míček dřevěnými pálkami do branky soupeře. Ty jsou umístěny na konci stolu, který je ohraničen mantinely. Ke srovnání zrakových handicapů slouží neprůhledné brýle- klapky. Jsme rádi, že se našlo několik opavských škol, které přijaly naše pozvání a zúčastnily se prvního ročníku v této zajímavé hře. Pořadatelé ze ZŠ Havlíčkova vždy obdivují žáky běžných škol, kteří i přesto, že se s touto hrou setkávají poprvé, vstupují do všech západů s velkým nasazením. Vyhrát chtěl každý, ale nakonec si první místo vybojovala ZŠ Kylešovice, druhá se umístila ZŠ Riegrova a třetí místo patřilo pořádající škole ZŠ Havlíčkova. Do povědomí žáků běžných opavských škol se tedy dostává vedle goalballu také showdown . Jsme rádi, že se díky projektům a našemu příznivci ing. Aleši Tůmovi daří tyto sporty propagovat. Za os Tandem Mgr. Iveta Hendrychová

Seminář byl veden nejdříve teoreticky, aby byli studenti seznámeni s problematikou zrakového postižení a pomůckami, které používáme ve škole, pak se na dvě vyučovací hodiny rozdělili studenti do malých skupin a vyzkoušeli si s klapkami tyto činnosti: - prostorovou orientaci a samostatný pohyb včetně chůze s bílou holí nebo průvodcem - sebeobsluhu - činnosti s pomůckami pro zrakově postižené (hladinka, rozlišovač bankovek, VPN,?) - deskové hry pro zrakově postižené Studenti byli seznámeni také s aktivitami, které se zrakově postiženými realizujeme v mimoškolní činnosti.

. Studenti se zpočátku seznámili s častými očními vadami a přístupem ke zrakově postiženým formou filmů, viděli, jaké problémy musí zrakově postižený člověk překonávat, aby si sám vyřídil žádost na běžném úřadě. Další částí workshopu bylo praktické seznámení s pomůckami, které ve škole používáme. Studenti vyzkoušeli simulační brýle navozující různé oční vady, zkusili si napsat jméno na Pichtově psacím stroji, s klapkami na očích poznávali reliéfní a hmatové obrázky, použili různé pomůcky pomáhající v hodinách grafomotoriky, sebeobluhy, i běžných vyučovacích hodinách jako zeměpisu, geometrie či přírodopisu. Třetí částí dne bylo praktické vyzkoušení prostorové orientace a sebeobsluhy s klapkami. Studenti byli rozděleni do šesti skupin a prošli činnosti: goalballe, Axmanova technika modelování, Prostorová orientace a sebeobsluha. Ze zpětné vazby víme, že seminář byl vhodně zvolený, činnosti byly pro studenty velmi zajímavé a pedagogové nás oslovili, zda by bylo možné takové workshopy realizovat pravidelně. Čmelíková

Loni jsem to nezvládla. Všichni sice chtěli ukončit cyklistickou sezónu, ale já se nedokopala a nezorganizovala to. Letos kluci mysleli, že to dopadne podobně, proto vzal Filda a Prokop iniciativu do rukou a setkání naplánovali na 23. října odpoledne: ve školní tělocvičně tradiční zápas ve floarballe, pak přesun do nějaké hospůdky a sezení u moků s vyprávěním jaký byl rok, co nového, co bychom mohli a měli zkusit. U florballu jsme někteří čekali, až dojedou zbývající, kteří chyběli do počtu, ale nakonec jsme si opravdu zahráli a dostatečně se zpotili nejen čajem. Pivní sklepy ? nádhera. Krásné prostředí, dobré nápoje, prima pokec. Nevím, kdo všechno má prsty ve vymyšlení a předání dárků ? krásných perníků s obrázkem tandemů a zalepené obálky. Mé legrácky, že se těším, že tam bude poukaz na Egypt all inclusiv, tentokrát padly mimo a Vy jste mě fakt dostali. Masáže podle výběru. Co napsat? Asi ? držela jsem se jen před mamkou Kocurovou, jinak bych ronila slzy jak želva. Díky. Opravdu díky moc všem. Mám štěstí, že jsme taková parta. PS. Až budu ležet na stole, s láskou budu vzpomínat? Jana

Po celý týden měli všichni přítomni možnost porovnávat síly v atletických disciplínách, v orientačním běhu, v torballe a v showdownu. Kromě sportovního programu připravili pořadatelé zajímavý doprovodný program. Všichni zúčastnění se po skončení soutěží přesunuli do Velké Fatry a tam poznávali krásu slovenských hor. Čekal nás výstup na nejvyšší vrchol Ostredok. Všichni přítomni to zvládli na jedničku i když pro některé to byl nejnáročnější výstup v životě. Pořadatelé zde také připravili orientační závod. Naši borci se do závodu vrhli s velkými ambicemi, které nakonec potvrdili a závod zvítězili. Po náročném programu v horách přišel vhod relaxační den v termálním koupališti v Turčianských Teplicích. Užili jsme si vodních atrakcí a relaxačních koupelí a s nádhernými zážitky jsme odjížděli do České republiky. Žákům se pobyt na Slovensku velmi líbil. Úspěšná opavská výprava ve složení Adéla, Tereza, Jakub, Matěj a Ondřej s sebou přivezla pohár za 1. místo v torballe a v orientačním běhu a zásluhou Jakuba pohár za 3.místo v showdownu. Každý ze sportovců si vybojoval také medaili v individuálních atletických disciplínách. Naši nejúspěšnější atletkou se stala Tereza.

Auta jsme nechali zaparkovaná na parkovišti na Hvězdě, odkud nás kyvadlový autobus vyvezl až na Ovčárnu. První část túry byla naplánovaná na Praděd, abychom našim slovenským přátelům ukázali nejvyšší horu Moravy. Hodně foukalo a všude byla mlha, přesto se chvílemi objevil vysílač i výhledy do okolí. Po zahřátí čajem a svačině na Barborce nás čekal sestup podél Bílé Opavy do Karlovy Studánky. Tam jsme si prošli lázeňský park, ochutnali minerální vodu a pokračovali zpět k autům na Hvězdu. Cestou do Opavy jsme stavili v Bruntále na oběd a navštívili jsme tamější aquapark s wellness. Po celodenním výkonu a večeři v Casinu Kartáč byli všichni rádi za odpočinek na internátě.

Naši kamarádi z Polska nedojeli, přesto zastoupení 11 posádek bylo pro tento rok rekordní (bohužel jsme museli odříct ještě 4 zájemce z řad dětí, protože jsme nedokázali sehnat dostatek vodičů). Atmosféra na závodech byla opět skvělá, přestože počasí nepřálo a na závodníky dopadal jemný, ale hustý déšť. Po vyhlášení výsledků jsme se odebrali na tradiční večeři a posezení v Casinu Kartáč. Trasa 34km kopcovitým terénem natolik unavila zúčastněné, že se brzy rozešli domů s příslibem, že se ještě setkáme na floarballovém turnaji v říjnu. Projekt Tandem pro život 2015 je realizován díky finanční podpoře Nadačního fondu Českého rozhlasu sbírky Světluška, Nadace Leontinka a firmě TQM ? holding a. s.

To je přelepené orientačními čárami, které slouží k orientaci hráčů na hřišti. Všichni bez rozdílu zrakového postižení mají na očích neprůhledné brýle k vyrovnání handicapu. Dvě tříčlenná družstva se snaží kutálením vstřelit ozvučený míč do devítimetrové brány soupeře. Jednoduché to rozhodně není. Hra je náročná na rychlost, fyzickou zdatnost, sluchovou a prostorovou orientaci na hřišti i koordinaci pohybu družstva. O to víc si vážíme odvážných žáků některých opavských i mimoopavských škol, kteří reagovali na naši výzvu a zúčastnili se integrovaného turnaje v goalballe. Máme radost, že se k nám poprvé za jedenáctileté pořádání turnajů přijelo také družstvo ze zahraničí ? ze slovenské Levoče. Pořádající ZŠ Havlíčkova, škola pro zrakově postižené a žáky s vadami řeči, připravila pro goalballisty sportovní dopoledne plné napínavých okamžiků. Byli jsme zvědavi, jak si žáci s touto zajímavou hrou poradí a mile nás překvapilo s jakým sportovním nasazením do turnaje přistoupili. Po velkých bojích, kdy o postupu rozhodoval penaltový rozstřel, nakonec zvítězila pořádajíci ZŠ Havlíčkova, ale uznání a pochvala patří všem zúčastněným družstvům. Ostatní družstva skončila v následujícím pořadí: 1. místo: ZŠ Havlíčkova 2. místo: ZŠ Stěbořice 3. místo: ZŠ Levoča 4. místo: ZŠ Šrámkova 5. místo: ZŠ Riegrova 6. místo: ZŠ Raduň 7. místo: ZŠ Kylešovice 8. místo: ZŠ Slezský odboj Jsme moc rádi, že se díky projektům a našim příznivcům daří tyto akce, kdy se na poli sportovním potkávají handicapované a zdravé děti, pořádat. Jedenáctý ročník integrovaného turnaje je tedy minulostí a nás pořadatelskou školu těší vyjádření účastníků: "Super organizace, příští rok přijdeme zase." Za os Tandem Iveta Hendrychová

protože atmosféra na jižní Moravě bývá vždy velmi fajn. Trasa 31 km, která začínala i končila v Louckém klášteře, se zdála být jednoduchá, ale po vyprávění vodičů to tak zřejmě nebylo. Naštěstí dvoudenní déšť ustal, ale silný protivítr a měkký povrch prověřil fyzičky závodníků. Večerní procházka městem a nedělní výlet do zámku ve Vranovu nad Dyjí, podtrhl příjemnost víkendu.

Zúčastnilo se nás více než 40 dětí od 6 do 24 let a 12 dospělých. Byli jsme na turistické základně Višňovka ve Vyšných Lhotách v Beskydech. Byl pro nás připraven zajímavý program, který se i přes velká horka dařilo plnit. Celodenní výlet k řece, noční hra, večerní kopaná, hry v lese i na louce. Soutěží i vycházek se zúčastnili i nevidomí kamarádi. Rovněž jsme využili tandemové kolo k projížďkám po areálu tábora. Nejoblíbenější hra v horku bylo "kýblování" studenou vodou, kdy zvítězil ten, který na sobě neměl suchou nit. Večerní vyprávění nebo čtení pohádek v ložnicích bylo hezkým zakončením dne. Horkem nejvíce trpěly paní kuchařky, které dětem vařily výborná jídla, pekly buchty, smažily lívance a to byl pro ně docela velký "záhul" Jen škoda, že nevyšel táborák a špekáčky byly opečeny v troubě. Ale i tak se těšíme na další už 10. tábor. Kdo ví kde bude?

Tenhle turnaj se týkal tedy nás (tentokrát spíš pod reprezentací Moravskoslezského kraje nežli Opavy) a týmů z Prahy, Olomouce, Liberce a nechyběli ani oba favorité na zlato Brno a domácí Plzeň. Po slavnostním nástupu všech týmů se otevřel turnaj zápasem Plzně a Olomouce? Rozpis prvních soubojů určovaly výsledky ze SHZPM v Praze před třemi týdny, tudíž, po druhém souboji mezi Brnem a Prahou, který jasně oponovali mistři z Moravy a jenž skončil předčasně rozdílem deseti bodů, jsme na hřiště nastoupili my, jako bronzový tým s vyhlídkami na dobré umístění (a s touhou po zlatu), proti modrožlutým hráčům z Liberce. Ačkoli jsme všichni věděli, že tihle hoši mají letos naprosto raketový vzestup a já počítala s tím, že to bude tuhý boj (papírově jsme se právě s nimi měli prát o bronz), nebála jsem se jich. Na hřiště jsme nastupovali víc namotivováni než kdykoli předtím. Mohla tak na nás možná působit neobvyklá atmosféra, kterou dělaly řady diváků z jiných výprav, to na goalballu je opravdu něco nového, nebo i fakt, že se právě nacházíme na hřišti, kde jsme před dvěma měsíci zaznamenali historicky největší goalballový úspěch pro Opavu, tedy vítězství na Poháru Doubravky. S čím už jsem teda ale právě moc nepočítala, tak to s jakýmsi výkonnostním kolapsem, který mě na tomhle zápase potkal. Za poslední rok a půl, co jsem se goalball naučila jakž takž slušně hrát, tohle bylo fakt to nejhorší, co jsem kdy předvedla. Liberec se velmi brzy dostal do vedení 4:1 a upřímně, i následující minuty to dlouho vypadalo, že si nás tento tým po tolika marných pokusech konečně podá. A já se na tom středu ne a ne přepnout na normální hru. Musím ale strašně pochválit svoje spoluhráče Jakuba G. a Ondru G., kteří svou prakticky bezchybnou střelbou i obranou zápas vyrovnali a hodně mě při něm podrželi. Takže místo klidného rozehrání se ze zápasu stal tvrdý boj o každý míč a 40 sekund do konce se nám podařilo skórovat na 9:8 a tenhle stav už udržet do poslední chvíle. Tenhle vítězný vstup do turnaje si ale vydřeli kluci a já z toho neměla vůbec dobrý pocit. Takže při hned následujícím zápase proti Plzni jsem si právě dvakrát nevěřila, ale svému týmu ano. Proti favoritům jsme ale zahráli celkem dobře, věděli jsme jen, že je nesmíme moc pustit do vedení, jinak je všechno pryč. Plzeň se nenechá jen tak dohnat, pokud už má vybudovaný náskok. Po druhém poločase ale se časomíra zastavila na skóre 11:7 pro nás, což upřímně nikdo nechápal. Najednou jsme ale měli dva ze tří nejtěžších soupeřů za sebou a my pochopili, že když dnes už nic nezvoráme, svítá nám naděje na olympijskou placku. S tímhle vědomím jsme pak odehráli i poslední dva zápasy za ten den, tedy s Olomoucí a následně s Prahou, oba zápasy vítězně o deset. Na začátku dne jsme odstartovali dost nejistě a najednou na konci jsme vyhlíželi finálový zápas s těmi nejtěžšími ? s Brnem, vedeným na středu největším talentem a výborným střelcem Danielem Přikrylem. Podobně jako my si vedli také Brno, ti vyhrávali naprosto všechno suverénně, než se postavili proti domácím v posledním zápase toho dne. Tady se projevila únava a naopak, teprve až tenhle zápas začala Plzeň hrát tak, jak je u ní zvykem. Zatímco všechny předcházející zápasy u nich vypadali, jak by fungovali v úsporném režimu, tady zahráli naprosto naplno. Kapitán týmu Jaroslav Levý předvedl nádherný výkon a za celou dobu zápasu nepustil ani jednou Brno do vedení. Ti ke konci už začali dělat podobné chyby, jako já v prvním našem utkání. Plzeň nakonec prolomila letošní sérii remíz s tímto týmem a zapsali si další vítězství. Jak Brno, tak Plzeň měli na konci prvního hracího dne jedinou prohru, na medaili ještě teoreticky mohl sahat Liberec s dvěma prohrami, vše záviselo na finálových zápasech. 4 týmy ve hře o medaile a jen my jediní měli jistotu, že hůře než třetí už být nemůžeme. Což samozřejmě znamenalo velkou radost, protože olympijskou medaili opravdu nemáte moc často šanci získat. Naopak nálada hodně klesla v týmu Brna, který si cestu ke zlatu hodně zkomplikoval. Druhý herní den tedy měl každý tým jen jeden zápas a tak z toho vznikli finálové boje. A to rovnou v přímém přenosu na webu her. Ten první o páté místo svedli proti sobě Olomouc s Prahou. Ze začátku celkem vyrovnanou hru nakonec jistě vzali do svých rukou hráči z hlavního města, a tak se rozdělili o šesté a páté místo. Druhý boj svedli Liberec proti Plzni a tohle představení už vypadalo o dost vyrovnaněji. Nakonec ale neochvějná hra Plzně, která navázala na včerejší vystoupení proti Brnu, odsunula nádherně sehranou Liberec na čtvrtou příčku a o zlato pořád ještě nebylo vůbec rozhodnuto. Tak trochu nám to pomohlo, protože vítězství Plzně znamenalo pro Opavu ještě stále šanci na zlato i v případě prohry. Pakli by vyhrála Liberec, byl poslední zápas turnaje - nás proti Brnu, přímým soubojem o vítězství. Že na tom nejsou naši jižní kolegové po včerejším zápase právě nejlépe psychicky, bylo znát začátkem zápasu, kdy jsme prvně vyhrávali 4:1. Ale v momentu, kdy se i Dan vrátil s plným nasazením do hry, tak se začali dít věci. Nejtěžší zápas, jaký jsem kdy hrála. Beze srandy. Skládám poklonu před všemi, kteří se ho zúčastnili. Jak obrovské máme štěstí se ukázalo ve výsledku zápasu, kdy nás Brno porazilo těsně o jediný bod! 7:8. Přesto všechno však největší favorité skončili třetí. Zvláštní, jak jeden jediný zápas může všechno rozhodnout. Brno ale je rozhodně týmem, který by se za poslední dva roky určitě vyhlásil jako nejlepší. A jeden bronz na tom nic nemění. Ještě k tomu nádherný, zasloužený bronz pod olympijskou vlajkou a za situace, kdy o prvních třech týmech rozhodovalo skóre. Při diplomovém ceremoniálu přímo v tělocvičně jsme se dozvěděli, že pouze jediný bod dělil stříbrnou Plzeň od zlaté medaile! Jediný bod! Takhle těsné skóre, můj úžasný tým zažil neskutečné štěstí a snad i neopakovatelný zážitek, když se nám v ten večer houpaly na krku zlaté medaile. Pro některé z nás tímhle turnajem skončila reprezentace základních škol, ale v goalballu společně pokračujeme a pokračovat budeme. Věřím tomu, že jednou se žákovské tváře objeví v české reprezentaci a pokusí se aspoň napodobit výkony nynějších velikánů, hráčů, ke kterým vzhlíží. Tohle byla ta goalballová část olympiády. Turnaj jsme tedy odehráli během dne a půl, ale celý týden byl daleko pestřejší. V neděli jsme to celé začali ohromným zahájením her, kde nechyběly takové momenty, jako zapálení ohně, různé taneční a hudební vystoupení, státní hymna, nebo nástup zástupců jednotlivých krajů... Tady se nám poprvé představil maskot her, mimozemšťan Oly, kterého si všichni doslova zamilovali. Jeden takový gumový mi teď díky vítězství v goalballu stojí mezi poháry. Zatímco pondělí bylo herně hodně náročné a volno jsme pak měli jen večer (který jsem proležela, nejspíš vyčerpání, nebo dehydratace či tak něco, ale na druhý den už to bylo v pohodě), v úterý po slavnostním diplomovém ceremoniálu přímo v tělocvičně jsme stačili odehrát ještě exhibiční turnaj družstev v showdownu. Jako vítězové ze sportovek a jasní favorité na vítězství jsme měli privilegium jít do finálové trojky bez jakýchkoli předcházejících bojů, a jenom si počkat na soupeře. Těmi se stali po vyřazovacím zápase s Plzní Liberečáci a třetím týmem ve finále byla Olomouc. Hráli jsme v celkem v klidu, byla to opravdu hra pro radost. Přesto jsme ale uhájili naše prvenství, jak před Libercem, tak před Olomoucí, která překvapila druhým místem. Večer jsme pak odešli na medailový ceremoniál, který se jen těžko popisuje. Zážitek na celý život. Po něm, už asi tak v devět večer, jsme dostali od paní Machancové úkol, nějak nenápadně dostat celý tým Liberce do nejvyššího patra budovy, kde pro ně dospělí připravili takové moc krásné překvapení. Jestli my jsme měli to největší štěstí v turnaji, tak právě Liberec nám dělal protiváhu svou smůlou. Někdo prostě být čtvrtý musel, ale kdyby se vyhodnocoval tým, který prostě do všech zápasů dával maximum a vypadal nejsehraněji, byli by to právě tihle modrožlutí bojovníci. Tolik tandemistů v našich modrých dresech, jako ve středu odpoledne už jsem hodně dlouho neviděla. Kdyby všichni jezdívali s námi na KPŽ, obávám se toho, že by se nenašli vodiči, a snad by nestačili ani kola. Další doplňkový závod jsme tedy jeli po malých skupinkách. Naše tandemy se na závodním okruhu na Doubravce míchaly s mladými závodními cyklisty a to nám dělalo dost dobrou atmosféru. Ještě jsme ani nestačili odjet náš minizávod a už jsme dostali příležitost podívat se na jeden olympijský na 20km. Tak takový peleton na jednom celkem úzkém startu, no neměnila bych to za naše krásné horské závody. Přestože bylo slunce, na vrcholu kopce, kde jsme seděli na tribunách a fandili, ještě stále vládlo chladno a mikiny se rozhodně hodily. Ale nic nemohlo pokazit skvělou a kamarádskou atmosféru, při koukání se na závod, vyprávění vtipů a hádanek, a prostě toho času, kdy jsme byli všichni spolu. Nikdo se nikomu nestranil a bylo jedno, z jakého byl týmu. Nakonec jsme se i my, holky, dostali k závodu na 1km. Já si okamžitě jako parťáka zamluvila pana Víťu a moc dobře jsem věděla proč. Taková týmová kombinace se ukázala jako skvělá a všem našim soupeřkám i jejich pilotům jsme už od startu postupně ujížděli a až do cíle jim nedali šanci! Krásný výkon od nás pak předvedl ještě Matěj, který nestačil pouze na jednoho staršího a o hodně vyššího chlapce z Olomouce. Odpoledne po závodě jsme zamířili k rybníku. V ten den bylo dost horko a tak skoro nikdo neodolal a nakonec jsme v té vodě začali pořádně řádit. Krásná přírodní krajina by vám vůbec nepřipomínala Plzeň, vlastně jsem měla chvílemi pocit, že jsme se ocitli u moře. Ještě jsme se stačili podívat na různé sportoviště, nejčastěji na soutěže v beachvolejbalu, basketu a házené. Středeční večer jsme byli všichni jakýsi unavení, a tak jsme strávili čas na ubytovně, ale upřímně, všichni roztroušeni po kamarádech. Mě by nejčastěji za ten týden asi objevili v pokoji brněnských hráčů. I poslední den jsme využili k fandění. Tentokrát jsme zavítali dopoledne na sportoviště střelby. Tak trochu nám organizátoři udělali ještě jedny malé závody ve zvukové střelbě, s puškou na biatlon a se zvukovou pistolí. Teda, vůbec bych neřekla, že taková malá věc může být tak strašně těžká! Dostali jsme klapky a stříleli podle tónu. Ale fungovalo to trochu jinak než u pušky na biatlon. Ta mi upřímně sedí víc. Když jsem z deseti pokusů téměř všechno vypálila do nuly (celkově jsem měla asi tak 12 bodů), tak se mi dospělí smáli, že střelec ze mě fakt asi nebude. Ne, do takového sportu se opravdu pustit nehodlám! Já střelec náhodou jsem, ale goalballový! U pušky už to vypadalo líp, ale i tak mi nakonec svítilo jedno červené světýlko. ?Pučte mi goalballák a já těch pět vstřelím klidně najednou!? V tomhle sportu ale podávali kvalitní výkony oba hoši Kuba s Ondrou, Matějovi zase chybělo u pistole jen málo bodů k diplomu. Ale hlavně, že je sranda. Ještě po obědě jsme zavítali na finálové zápasy v basketu a házené a pak už hurá na ubytovnu připravit se na poslední medailový ceremoniál a zakončení her. To probíhalo na náměstí Republiky. Člověk by nevěřil, kolik se tam vejde lidí! Mezery mezi posledními předáváními medailí vyplnil miláček davu Oly, který roztančil celé náměstí. Pak tam byli dva hoši, kteří předváděli neskutečné kousky s tenisovým míčkem. Všechno ale jednou končí, i olympijský oheň musel uhasnout a vlajka stáhnout dolů. Poslední výsledky patřily k celkovému pořadí jednotlivých krajů. Věřte nebo ne, ale Moravskoslezký byl na třetím místě! A jak jsem tak později četla na internetu, hlavní vedoucí jsou s tímto umístěním nanejvýš spokojeni. Právě po této chvíli většina z nás se rozhodla jít na ubytovnu. Já, Jakub a Dan Přikryl jsme ale chtěli zůstat na koncert Kabátů revival. Jsme strašně vděční panu Paterkovi, že se nás nakonec ujal a díky němu jsme tam pak mohli zůstat. A všem dospělým za to, že nám vlastně prodloužili večerku. K náměstí se stahovali mračna, ale nám to vůbec nevadilo, koncert se rozjel v plné parádě a v momentu, kdy jsme už na začátku našli ještě skupinku z Prahy, k naprostému štěstí už nechybělo absolutně nic. Právě začali hrát: ?V pekle sudy válej??, kterou máme s Danem a ostatními goalballisty fantasticky upravenou, takže jsme si to zpívali po svém, držíc se za ramena a skákali po lavičce, prostě si to šíleně užívali. V ten moment už se obloha tak zatemněla, že jsme viděli jen světla z pódia a začala taková průtrž deště, že jsme nepoznali rozdíl od prudké sprchy! Lilo nám do obličeje, neviděli jsme vůbec nic, ale skákali jsme a zpívali - bylo nám to jedno! Spíš naopak, ten déšť k tomu přidával ještě větší kouzlo! Celý ten koncert se stal srdcovým bodem s miliony pocitů a radostným zakončením olympiády. Takhle uzavíráme fantastický táden s nádhernými výsledky, zvláště pak se zlatou medailí, ale ještě krásnějšími zážitky. Takhle zakončuji já, Daniel a Nikča Voňavková z Prahy závodní reprezentaci základních škol. Eva Lesová

Speciální prohlídka pavilónů zvířat s doprovodným programem (ukázky vycpanin, přírodnin, výklad zajímavostí, malování zvířat na obličej apod.) je věnována zdravotně postiženým a onkologicky nemocným dětem. I tentokrát jsme se zúčastnili v hojném počtu, děti měly výjezd za odměnu za sběr papíru a pomoc ve škole. Prohlídka večerní zoologické zahrady měla tajemnou atmosféru, která na nás všechny zanechala hluboký dojem.

Pozvali jsme i žáky Základní školy Dostojevského. Tato pohádka pobavila jak děti z nižších, tak i děti z vyšších ročníků. Po návratu do školy jsme se rozdělili do skupin, do kterých jsme se přihlásili týden předem. V nabídce byl showndown, badminton, fotbal a volejbal. Sportu se zúčastnili jen žáci vyššího stupně. Pro menší děti byla připravena hra Kdo najde poklad. Děti si tento den náramně užili. Myslím si, že pedagogičtí pracovníci zaslouží opravdu velké díky. Chtěl bych taky poděkovat sponzorům, kterými byli Kurka-Jatky Otice, Penam, Luna-Ovo Opava, Obchodní škola, která zapůjčila tělocvičnu a ZŠ Dostojevského, na jejichž hřišti se bojovalo ve volejbalu. O celý průběh dne se postarali členové Tandem SRPŠ při naší škole. Daniel Pogatz

Trasu 20 km zdolali nejrychlejší za necelou hodinu jízdy, což můžeme přičíst pěknému počasí a trénovanosti závodníků a jejich vodičů?! Na 1. místě se umístili: Ervin Balarin a Vít Paterek, 2. místo: Martin Klásek s Luďkem Hendrychem a 3. místo obsadili Štefan Buckulčík a Radek Frkal. I zbývající posádky Šturzová - Kavan, Lesová - Leso, Lange - Stein, Čarnecká - Honka a Zelinka - Hendrychová dojeli ve velmi rychlém čase.

A my tam jako vítězové posledního ročníku nemohli chybět. Pravda, jako favorité na zlato jsme se právě dvakrát necítili, přeci jen jsme už tolik netrénovali a také náš vítězný tým změnil jednoho člena. Ke mně a Danielovi P. se přidal integrovaný Ondřej G., který měl za úkol na tomto turnaji hlavně dobře potrénovat na rychle blížící se sportovky. Ale ostatní týmy nás tak brali. Zvláště Bratislava, která postavila hned 3 týmy, na nás byla pěkně nahecovaná, šlo to vidět. Kromě teda hned třikrát domácího zastoupení a nás tady přijeli ještě skupiny z Prahy, Levoče (2x), Olomouce a nově také z Budapeště. Při letošním ročníku při nás ale stálo takové štěstí, jaké si nepamatuju. Je zřejmé, že při devíti týmech (nebo spíše osmi, protože Budapešť se nestihla na soutěž týmů dostavit), se nemohlo hrát systémem každý s každým, to by zabralo snad celý víkend! Naše úžasné paní vychovatelky paní S. Hendrychová a P. Škrobánková nám vylosovaly snad tu nejlepší (a nejjednodušší) skupinu, jakou mohly. Mít těžší soupeře, možná jsme skončili už ve skupině. Stůl nám moc neseděl, a tak jsme všechny zápasy vyhrávali dost těsně. Ze skupiny jsme sice postoupili z prvního místa, ale nebylo to ani z daleko tak suverénní jako předcházející roky. Zvláště musím s radostí pochválit tým Olomouce - ten byl tvořen čtyřmi malými, ale zatraceně šikovnými holkami. Zvláště Věrku F. už jasně vidím jako vítězku minimálně dívčí soutěže v příštích letech. Čtvrtfinále s Prahou jsme taky jakž takž zvládali, ale teprve v semifinále proti Levoči 2 a finále proti Bratislavě 1 jsem měla z našeho týmu pocit, že jsme se konečně rozehráli. No, ale to finále, kdo by neměl nervy dostatečně pevné a nevzdával by se do posledního písknutí, ten by vítězství Bratislavy nezabránil. My jsme prohrávali 25:30! 25:30, stačila chybička, jediný out, jediná přepážka? Finále skončilo 33:31 - a historie se opakovala! Obhájili jsme titul mistrů Slovenské republiky? Euforie, která následovala, se hodně špatně popisuje. Byla velice podobná té, kterou jsem zažívala s týmem goalballistů minulý víkend v Plzni na Poháru Doubravky. Znáte lepší způsob, jak pomalu zakončovat svou éru showdownisty? Pozor, ono to má pokračování. Týmy se odehrály v pátek, po večeři a oslavě v McDonaldě a procházce po Bratislavě, včetně rozhledny UFO, jsem se sice tak tak dostala do našeho pokoje na internátě, aniž bych sebou únavou někde sekla, ale v sobotu nás čekal opět pořádně náročný den. Nejen hráče. Soutěž jednotlivců. Ta byla rozdělená na kategorii chlapce a dívky a i tak se prodloužila na o dost delší dobu, než se předpokládalo. Jestli jsme soutěž týmů začali snad v té nejlehčí skupině, moje základní skupina hráček byla fakt tou nejtěžší. Ale nebála jsem se jich. Nikdy nesmíte podcenit protihráče, to já moc dobře vím. Forma všech hráček se rapidně zvedla, měla jsem co dělat a u některých ty zápasy trvaly strašně dlouho. Pro tu mojí únavu (možná ještě dozvuky z minulého víkendu) to nevěstilo nic dobrého. Ale zvládla jsem je, jak skupinu, tak potom finálovou šestku. Ztratila jsem pouze jeden jediný set, když už bylo vlastně nachystané vyhlášení, všechny hráčky věděly, že se hraje už ?jen? o třetí místo, to druhé s jistotou opanovala Lucia z Bratislavy. O to třetí se bojovalo pořádně dlouho olomoucká dvojice Nikola a Karolína, Nikča vyšla z toho souboje vítězně. A já? Tak já si odnesla showdownovou výstroj na pokoj rovnou i se zlatým obhájeným kovem! Vyhlášení totiž následovalo ihned po posledním zápase mezi mnou a Petrou z Bratislavy. Ondra a Daniel ale v chlapecké silné konkurenci velice a mile překvapili sedmým a jedenáctým místem. Chlapci, gratulace, zasloužíte si to! Jestli bych měla za těch devět let jmenovat turnaj, ve kterém si mi nejvíce opakovaně dařilo, tak je to jasně Bratislava. Vzhledem k tomu, že jsme měla to štěstí reprezentovat školu jak v šachách, tak v showdownu, vracela jsem se sem každý rok (až na ten minulé, kdy nebylo jak se sem dostat a také se to krylo s goalballovou Doubravkou, kde jsem se tou dobou nakonec taky vyskytovala). Tenhle turnaj, město i lidi mám strašně ráda a těžko se mi s nimi loučilo. Doufám, že si Havlíčkova brzy najde za mě dostatečně brzo dobrou (nebo pokud možno ještě lepší) náhradu. Hráčku, která to do posledního písknutí nevzdá? Moc to přeji nastupujícím showdownistům. Nás čeká ještě poslední výzva - obhajoba showdownového vítězství na SHZPM, tentokrát po šesté v řadě a letní olympiádě dětí a mládeže. Showdownu zdar a Slovensko mi zůstane navždy v srdci. Eva Lesová

Jakub pro tenhle turnaj oblékl zelený dres Brna a hned na úvod musím říct, že mu to v něm šlo stejně skvěle, jako v tom našem červeném. Katka G. jinak reprezentující Brno a Terka P. (sestra Dana P., který je současně kapitánem tohoto týmu, a který vlastně tuhletu ?výměnu? povolil) se pak přidaly ke mně a vznikl z toho zcela dívčí tým. Sice jsou obě holky Brňačky, a tak mají jako město jasnou převahu, nepojmenovaly jsme se podle města. V červených dresech Opavy, ale pod jménem Perun. Takhle hrál můj tým. Název jsme si nevybraly náhodně, turnaj jsme společně hrály poprvé v životě, ale málokdo ví, že před tímhle utkáním jsme se 2x sešly společně na tréninkovém soustředění (vůbec jsme při tom netušili, že budeme hrát spolu turnaj - ne tak brzy). S Katkou a Terkou jsme se tak celkem slušně sladily, za tak krátkou dobu. Pod vedením Honzy Boška a Karla Novotného jsme tak dávaly pěkně zabrat všem týmům, co proti nám hrály. Samotné to pak taky přiznaly. Náš úplně první zápas jsme hrály proti chlapcům z Plzně. A že se nám na začátku vedlo dost dobře. Kapitán Jára L. říkal, že si Perun z Plzně málem udělal salát. Což sedí na ty jejich zelené dresy. Nicméně: při hře deset minut a jen jeden poločas, chlapci stav otočili a vyhráli. Ale ten zápas vypadal hezky, měla jsem z něj dobrý pocit. Při druhém proti Praze už to šlo hůř, tam jsme naopak hned ze začátku prohrávaly. Můžeme být nakonec dost rády, že jsme vybojovaly remízu, poslední dva zápasy proti Brnu a Liberci ale opět skončili porážkou pro náš tým. S Brnem to vypadalo dost hezky, i když jsme nic nečekaly a brankový rozdíl ani nebyl až tak obrovský, jak by se při pohledu na hřiště mohlo zdát. Naopak ten poslední proti Liberci jsme mohly možná trochu víc zabojovat. 2 - 4, to se ještě dalo utáhnout na remízu. Modrožlutým Liberečákům ale ty bronzové medaile, které si právem vybojovali (proti Plzni prohráli o pouhý bod), strašně moc přeji, zvláště pak Martinovi J. a Lukášovi F. Souboje mezi týmy byly opravdu těsné, o čemž svědčí výsledky jednotlivých zápasů a také fakt, že o první a předposlední místo muselo rozhodovat skóre. Stejně jako o čtvrté a páté místo, tak o první a druhé skončil vzájemný zápas remízou. Upřímně - a koho to překvapuje? Brno a Plzeň jsou poslední roky největší favorité a vždycky se rozhoduje právě mezi nimi. Přetahují se o tuto špičku stejně jako kapitáni obou týmů a místo nejlepšího střelce. Přitom jsou Dan a Jára dobrými přáteli a vidět jejich vzájemné souboje na hřišti je opravdu úchvatné. Pohár ale získalo znovu Brno - obhájili ho z minulého roku. A náš Jakub má na tom velkou zásluhu. Hrál naprosto parádně, i když nechal svůj obvyklý post (střed) Danovi a jistil levou tyčku. Díky tomu jsme zjistili, že mu to tam vlastně jde ještě lépe, než na středu. Plzeň skončila druhá. Favorité týmů i střelců ukázali, že jsou opravdu na podobné úrovni a Dan získal titul nejlepšího střelce o jediný gól před Járou. Když se začalo vyhlašovat, byly jsme jako Perun pěkně napjaté. A když se jako pátá vyhlásila Praha, slavily jsme, jako bychom vyhrály. To byla radost ze čtvrtého místa! Co se týká naší hry, je tam samozřejmě hodně chyb a bude to chtít ještě hodně času a spousty práce. Ale i tak, tři holky, bez možnosti střídání a poprvé turnajově proti převážně chlapeckým zkušeným a ostříleným týmům - Perun ukázal, že má v goalballu své místo a do budoucna se s ním bude muset ještě počítat. Ale že si získáme snad polovinu tělocvičny (ta podpora za naší bránou byla opravdu hodně slyšet) tak to mě fakt nenapadlo. Goalball nás v první řadě strašně baví a máme pořád chuť se zlepšovat, nemluvím teď jen o Perunu ale o celé generaci, v které právě jsme. Dost nám k tomu napomáhá fakt, že snad osmi z nás se v září právě tato škola v Nových Butovicích stane novým působištěm. Eva Lesová

Goalball je speciální hra, kde se hráči snaží kutálením vstřelit ozvučený míč do branky soupeře. Na očích mají neprůhledné brýle-klapky, aby se srovnaly handicapy a všichni hráči na hřišti měli stejné podmínky. Na hrací ploše o rozměrech 18 x 9 metrů jsou vylepené hmatné čáry, které slouží k orientaci hráčů, hrají dvě tříčlenná družstva. O víkendu se žáci ze ZŠ Havlíčkova účastnili soustředění zrakově postižené mládeže v goalballe, v aplikovaném stolním tenise- showdownu a v tandemové cyklistice. Součástí tohoto setkání byl turnaj speciálních škol z celé České republiky v goalballe. Našemu týmu se ještě nikdy v turnaji O pohár Doubravky nepodařilo zvítězit, ale první vyhraný zápas proti výbornému Brnu sliboval možné překvapení turnaje. Když jsme potom v dalším zápase porazili favorizovanou Plzeň, naděje na úspěch začala stoupat. Čekal nás další těžký soupeř z Liberce, který umí zahrát výborný výsledek. Ale ani tento tým opavské hráče nepokořil a tak cesta k vítězství v turnaji byla zakončena jednoznačným vítězstvím našich hráčů. Celý goalballový tým ve složení Eva Lesová, Zuzana Komárová a Jakub Giecek předvedl nejen výbornou hru, ale především projevil týmového ducha. Opavská hráčka Eva Lesová byla ve velké chlapecké konkurenci vyhlášena nejlepší střelkyní a nejlepší hráčkou turnaje. Za měsíc nás čeká další důležitý turnaj na Sportovních hrách zrakově postižené mládeže v Praze. Držte nám palce, ať tento výborný výsledek zopakujeme. Iveta Hendrychová

Lyžařského výcviku v běžeckém lyžování se zúčastnili: Sabina, Štefan, David a Šimon. Učili se základním lyžařským dovednostem - chůze na lyžích, obraty odvratem a přívratem, obraty na svahu, pády a vstávání, výstupy, sjezd po spádnici, střídavý běh dvoudobý a odpichy. Žáci se snažili dle svých individuálních schopností stanovené úkoly splnit. Oceňuji aktivní přístup všech žáků. Nejlepším běžkařem byl Štefan a největší pokrok jsem zaznamenala u Šimona. Ukončení LV proběhlo prověrkou základních běžeckých dovedností, kde všichni obstáli na výbornou. Výcviku ve snowboardu se účastnili: Matěj W., Matěj B. a Martin. Byli seznámeni s bezpečnostními pravidly pro jízdu, pohyb a manipulaci se snowboardem. Na začátku i průběžně se učili činnostem, pro zdokonalení koordinace a stability. Všichni žáci byli začátečníci, výcvik proto probíhal od základních cvičení metodické řady. V úterý odpoledne žáci zvládli jízdu na vleku a výcvik postupoval přiměřeným tempem až k nácviku základního smýkaného oblouku. Oba Matějové zvládli navazovaný smýkaný oblouk velmi dobře, poslední den kurzu sjížděli v obloucích s jistotou. Martin také došel k nácviku smýkaného oblouku. Oblouk na zadní hraně zvládl, oblouk na přední hraně ne. Lyžařské podmínky byly velmi dobré. Během výcviku nedošlo k žádnému zranění, chování žáků bylo bezproblémové. Vypracovali: Mgr. Iveta Hendrychová, Bc. Vít Paterek

Z Krnova jsem vyjel vlakem již v pátek brzy ráno, ve kterém už z Opavy jela Eva Lesová. Samozřejmě jsem si na vlak musel doběhnout, "abych ho stihl". V Olomouci na nás čekal Ivo Haničinec, se kterým jsme přestoupili do jeho auta. V autě celou cestu panovala skvělá nálada. Na stadion v Bedřichově jsme dorazili okolo 13:30 hod. Penzion Eva jsme měli zajištěný ale až od 16:00 hod. Proto jsem se v autě převlékl a následně seznámil s trasérkou Radkou a volný čas jsme vyplnili asi 8 km dlouhým tréninkem na běžkách. Po setmění jsme vyrazili do penzionu už bez Evy, která jela se svou trasérkou. Ivo nevěděl kudy do penzionu, byl celý zmatený, volal o pomoc Maximovi a najednou jsem se ocitli před penzionem. Na pokoji jsem bydlel s Markem Moflarem, a už na první večeři jsme přišli pozdě, jak bývá mým zvykem. V sobotu, asi minutu před startem 25 km, kdy všichni zrakově postižení už byli připraveni na startu, jsem si nemohl zapnout ani jednu běžku. Nakonec mi pomohl pořadatel a start se vydařil. První polovinu závodu se mi běželo dobře a v druhé mě začali bolet ruce. Trať byla rozmočená a skoro celý závod pršelo. V 15:00 hod. byl start firemní raul 4x3 km. Štafeta se skládala z: Já, Radky Králové, Maxe Čambora a Marka Moflara. Za mnou běžel závodník, který při stoupání do kopce řval jakoby ho na nože brali. Řekl jsem si, že se ještě necítím tak strašně. Na večeři ve vyhřívaném stanu jsem potkal Richarda Valouška, se kterým jsem točil upoutávku na Run Tour 2015. V neděli ráno jsem s naší výpravou vyrazil na stadion a připravoval se na hlavní závod. K trasérce Radce se připojil trasér Roman. Z 50 km trasy jsem měl respekt, protože jsem ji ještě nikdy neběžel. Celý závod probíhal v přátelské atmosféře, protože jsem se s ostatními běžci navzájem povzbuzovali. Když mi traséři řekli, že mám před sebou už jen 15 km, tak mě to povzbudilo a začal jsem zrychlovat, kdy myšlení šlo stranou a automaticky začaly fungovat nohy i ruce. Asi 10 km před cílem jsme dostal v nejnevhodnější dobu, při svištění z kopce křeč, která mi bránila plužit do zatáčky přede mnou. Do cíle jsem na konec doběhl. Poté jsme se šli připravit k odjezdu domů. V Olomouci mě a Evě nevycházeli spoje, tak nás Ivo zavezl až domů. Z Bedřichova jsem si mimo krásných zážitků přivezl puchýře na nohách i rukách. Luboš Vachutka