ARCHIV 2010 / ARCHIV 2011 / ARCHIV 2012 / ARCHIV 2013 / ARCHIV 2014 / ARCHIV 2015 / ARCHIV 2016


Prosinec - Jak byla v Krkonoších nouze o bílé koně

Zimního soustředění talentované mládeže v Krkonoších na Černé hoře jsem se zúčastnila letos celkově po čtvrté. A po třetí jsem tam dorazila s týmem Prahy náměstí Míru. 7. prosince 2014, kdy běžecké soustředění začínalo, končil také šachový turnaj, takže abych stihla obě akce, přidala jsem se k opavské výpravě až v podvečerních hodinách již u lanovky.

VÍCE ZDE >>>

Do hor jsme přijeli v klasickém složení, já, Jakub G., Ondra G., Adéla M. a Tereza Š. Hotel Černá Bouda se tak až do pátku 12.12 2014 stala našim domovem. Našim a dalších mladým běžkařům z Plzně, Liberce, Brna, Prahy Hradčan, Prahy náměstí Míru a Olomouce. Už jednou se nám stalo, že když jsme první den přijeli na Černou horu, sněhu bylo strašlivě málo, přímo taková břečka. Na druhý den ale napadla krásná bílá peřina! Když jsme letos vystupovali z lanovky, sněhu na vrchu bylo také málo, ovšem přání, aby se na druhý den počasí zlepšilo, bohužel pán hor Krakonoš nevyhověl. Když jsme se první večer všichni spolu seznámili a vybalili si všechny věci na pokojích, měli jsme chvíli volný čas. Ta moje parta nejlepší, ale hned věděla, co dělat! Protože jsme se viděli v tomto roce naposledy, udělali jsme si tento večer společné Vánoce! Asi pár učitelů bylo překvapených, když jsme najednou začali někteří z nás lítat po chodbě a rozdávat si dárky? Byla to taková paráda! Taky jsem dostala, krásnou knížku o koních od Daniela a svíčku ve sklenici, kterou mi Křeček sám vyrobil? Takže po počátečním nácviku na suchu, jsme dopoledne druhý den v pondělí vyrazili ven pouze s hůlkami. Paní Machancová říkala, že si všichni vezmeme igelitky a půjdeme každý nabrat aspoň jednu tašku sněhu a nasypeme to před chatu. Upřímně, byla jsem jediný člověk, který naletěl tomu, že to myslí vážně? Vzhledem k tomu, že jsme si udělali takovou malou procházku po okolí, nerozdělili jsme se pro zatím do skupin. Sníh zem pokrýval, ale rozhodně nebyl dostačující na to, abychom nepodrápali běžky. Zato sluníčko přálo! Nádherná jasná obloha, a mraky které vypadaly jako moře za Sokolskou boudou. To byla nádhera. Okruh jsme končili u lanovky a zpátky do chaty. Když jsme se tak vraceli zpět, začal mě nějak hůlkami nabodávat chlapec, který šel krok za mnou. Nejprve jsem si myslela, že se mu tam vždycky nějak špatně zapletu, ale ono se nakonec ukázalo, že si tak našel druh zábavy. Když jsme někam vyrazili, celou dobu mě po boku doprovázel můj kamarád Daniel (Skrblík) z Brna. Okamžitě toho ošťaru, který jen tak mimochodem je ze stejného města, zadržel a začal mě bránit. Když začal otravovat znova, všimli si toho kluci Liberečáci, včele s Křečkem (Lukášem F.) a udělali kolem mě takový živý obraný kádr! Ten třináctiletý otrava se pak horko těžko snažil mezi těmito mými bodygárdy mě trefit bodcem. Občas se mu to sice povedlo, ale daleko víckrát on sám skončil ve sněhu! No nejsou ti moji kámoši zlatí úžasní?! Po obědě a odpoledním klidu si nás konečně dospělí rozdělují do skupin. Tu naši, nejzkušenějších, vedou paní Kulíšková s panem Paterkem. Až na Adél, patří tu celá Opava. A patřil by tu i Ondra, kdyby ten trubka jeden neonemocněl a už od prvního večera neležel v posteli! Bohužel, stejně jako Gui při minulém goalballovém soustředění, ani Ondrův stav se nelepšil a o dva dny později z Krkonoš odjel, aniž by se jedinkrát postavil na běžky. Náš první výjezd jsme absolvovali pod největším kopcem, cestou, kterou už většina z nás znala. Právě tento kopec jsme sešli pěšky. A nebylo to poprvé, co jsme během naší jízdy sundali běžky? Takhle nějak probíhal náš výcvik. Každý večer jsme se scházeli všichni na chodbě a hodnotili právě uběhnutý den. Ke konci paní Hendrychová vytáhla kytaru a něco jsme si společně zazpívali. A pak až do devíti volno. Já ho většinou trávili v přítomnosti Liberečáků, Plzeňáků a Daniela. Byli jsme rádi, že zatím nikdo nepřišel k žádnému zranění. Zato jakýsi bacil se nám tu rozmohl. Kromě Ondry naštěstí už žádné dítě odjet nemuselo, ale párkrát někteří nebyli na různé nástupy přítomni, protože prostě jim bylo zle. Nejvíce nemoc zastavila libereckou Elišku. Na druhý den si náš tým našel jediné spolehlivé místo, kde se opravdu dalo věnovat výcviku na běžkách. Takže jsme zakotvili u našeho známého vysílače. Kruhový tvar dráhy, na které jsme jezdili, se teď náhodou velmi hodil, protože na programu výcviku byli odšlapy do zatáček. Za necelé dvě hodiny uměl téměř každý celkem pěkně zatáčet na levou stranu. Párkrát jsme i odložili hůlky a cvičili důraz odrazu nohou. To je pak švanda, pořádně se sklouznout, když nemáte oporu hůlek. Jenže letos ty hůlky nebyli pořádně do čeho zabodávat. Odpoledne se vrazilo opět ven. Zase nám ta letošní nepřízeň sněhu umožnila, abychom se podívali do míst, kde jsme třeba ještě nikdy nebyli. Takže jsme procházeli, celý ten houf, všechny skupiny společně, lesem až jsme došli ke Kolínské boudě. Bylo to tam nádherné! Párkrát se nám vyskytl pohled do údolí Krkonoš. Prý šla vidět i Pec pod Sněžkou. Já se při tom nádherném počasí ani vůbec nedivím, jenom takovou dálku neukoukám. Vzhledem k tomu, že jsme opět vyrazili pouze s běžky a všichni dohromady (místy jsme chodili opravdu i po asfaltu), opakovala se zase hra na vetřelce a bodigárdy. Teda nevím, jestli oni to kluci brali jako hru, ale mě to nabodávání toho šotka malého pěkně rozčilovalo. Kluci Liberečáci, Daniel a teď už dokonce i náš Kuba mě ale začali bránit ještě víc než včera a brňáka rozhodně nešetřili. Tak si říkám, já mám lepší ochranu, než náš prezident ?. Na Kolínské boudě jsme chvíli poseděli a udělali si pár společných fotek. Někteří si i něco koupili. Za ty čtyři roky, co do Krkonoš jezdím, jsem v tomhle okolí nebyla ani jednou. Cesta zpět vedla do kopce. Ta nejprudší část dala všem pěkně zabrat. Proč se tomuhle kopci říká Václavák, to mi hlava nebere. K večeru přijel do chaty pan Maxim Čambor z o.s 1na1 a dovezl nám na vyzkoušení zvukovou pušku pro biatlon zrakově postižených. Tedy, dneska si jí měli původně zkusit jen ti, co tady chyběli minulý rok a ještě nikdy nestříleli. Ale protože všichni už z těchto mládežníků byli dvakrát a ještě byl čas, mohli jsme si to vyzkoušet i my další, co měli zájem. Tak já ten zájem měla a jak! Tahle střelba mě minulý rok zaujala a strašně mě bavila. Nejlepší střelec by byl bezesporu náš Jakub. Ten si s puškou tak rozuměl, že nikdo nedokázal trefit všech pět bodů ve stejné rychlosti, jako on, ačkoli šikovných střelců tady bylo víc. I vedoucí si k pušce se sluchátky párkrát zalehli. Středa se nesla ve znamení biatlonu. Dopoledne byl nácvik a odpoledne závod. Jak došli dospělí k sestavě družstev na biatlonový závod, to netuším, ale musím uznat, že se v tom našem sešlo hodně šikovných střelců i běžkařům. Můj tým, kde byl Dominik z Prahy, Tomáš z Plzně, jedna malá šikovná paťačka, jejíž jméno si nějak nemůžu zapamatovat a Eliška. Libereckou šikulu ale stále zrazovalo zdraví, a tak se na její místo pro nás pěkně nečekaně postavila na start paní Machancová. A aby Elišku zastupovala pořádně, tak měla na očích klapky! Náš tým začínal jako první. Každého z nás trasovala paní Kulíšková. Když jsme začínali, byl šílený mráz a během našeho působení začalo šíleně chumelit. Závod spočíval v tom, že jsme si dvakrát vyjeli na kopeček před chatou a pak pořádně rozdýchaní zalehli k pušce a po zvuku se snažili vystřílet co nejvíce čistých bodů. Pro to stále zhoršující se počasí, jsme ale byli jediným týmem, který měl ty kolečka dvě. Všichni ostatní už dělali pouze jedno, aby ti, co čekali na předání štafety, nemuseli dlouho stát na místě. Ten večer jsme si také udělili z tohoto biatlonového mini závodu vyhlášení. Jasně, je to maličko nefér, že jsme měli prodlouženou trasu, ale dospělí to vymysleli tak, že byl náš výsledný čas vydělen dvěmi. A světe div, my to vyhráli! No fakt! To byla radost! Následovala kulturní vložka, která se od prvního vystoupení našich vedoucích stává už tradicí. Letos si trenéři taky připravili divadlo- hráli pohádku Princové jsou na draka. Co mám k tomu říct, no váleli jsme se smíchy! A to byla taková pecka, já jen doufám, že to někdo natáčel? Čtvrteční dopoledne je tradičně závodní. Trasu jsme po včerejší kalamitě měnit naštěstí nemuseli, jenom byla oproti milým ročníkům trochu zkrácená. Byli jsme rozděleni do skupin a vzdálenosti podle výkonnosti. Celková trať nás nejstarších měla asi dva kilometry. Plus, mínus. A každý z nás měl také traséra. Konečně jsme se hlavně já a Křeček dočkali vyplněného přání znovu vyběhnout s kamarádskými studenty z Jilemnického gymnázia. Ti běželi po tom sněhu bez běžek. Nahoru do kopce si nás trochu museli hlídat, aby nám neutekli, ale dolů dostali možná někteří trošičku zabrat. Ale kde že na tyto vytrénované atlety? Ti by i auto předběhli! Trenéři nás pouštěli po půl minutě a tak, jak jsme tak plynule dojížděli, úplně hotový, rychle za sebou, nemohli jsme ani moc pořádně odhadnout, kdo je teda asi nejrychlejší. Takže na výsledky jsme si museli počkat. Ještě před tím odpoledním výjezdem se s námi předčasně rozloučilo družstvo Brna. A tak, abychom se výsledků našeho mini-závodu mohli zúčastnit všichni. Trochu netradičně jsme každý dostali čokoládovou medaili tedy ještě za denního světla. Jako každý rok, i letos to byla paráda! Ještě jednou jsme vytáhli běžky, když už nám napadalo alespoň o něco více sněhu, jezdili jsme se studenty pořád po jedné cestě nahoru a dolů. Učila jsem se bruslit, z kopce to jde, ale nahoru? To už je fakt horší. Na poslední večer naše obecenstvo trochu prořídlo, bouchli jsme šampus a pořádně jsme slavili. Taková novinka byla rozlučka s deváťáky. Vzpomínky na všechno, co nám Krkonoše přinesly, za letošek i minulé roky, mi nějak vehnali slzy do očí. Podařilo se mi tím nakazit i pár dalších lidí. Jo, ještě půl roku tady sice budu, ale s Krkonošemi se mi loučilo opravdu těžko? V pátek jsme se všichni trochu rozlámání vypravili se svými městy domů. Kluci Pražáci se mě furt snažili přemluvit, že by si mě vzali i zpátky, když už jsem s nimi přijela (popravdě, hned následující den v sobotu 13. 12 jsem jela přes Prahu do Plzně, takže by to už pomalu fakt vyšlo na stejno ? ). Ale doma je doma. Ačkoli je devítka obvykle poslední možností, jak se soustředění v Krkonoších zúčastnit, běžky mi nečekaně v srdci zůstali. I když jsme toho letos moc nenatrénovali, začátkem ledna jsem dost neplánovaně stála na startu Jizerské 25? Přála bych mladším běžkařům, aby nepolevovali v tréninku, i tahle-ta úžasná soustředění by je klidně mohla některé dostat postupem času na Paralympijské hry. Eva Lesová

Prosinec - Projekt ,,Sportujeme spolu a jde to? končí

Poslední akcí úspěšného projektu Sportujeme spolu a jde to byl dvoudenní předvánoční pobyt na horách spojený s běžeckým lyžováním. Protože finanční možnosti projektu byly omezené, pozvali jsme tentokrát jen žáky ze ZŠ Šrámkova.

VÍCE ZDE >>>

Doufali jsme, že k nám bude počasí přívětivé a napadne sníh, ale bohužel se tak nestalo, proto jsme program museli přizpůsobit dané situaci. Běžecké vybavení jsme měli nachystané, proto jsme se zpočátku věnovali základním běžeckým dovednostem tzv. nácviku na suchu: učili jsme se, jak se obouvají běžecké boty, zkusili jsme, jak připevnit boty k lyžím a jak se s lyžemi přesouvat z místa na místo. Mrzelo nás, že ven jsme se na běžkách nedostali, ale alespoň jsme se naučili zapínat a odepínat lyže a manipulovat s nimi. Využili jsme však nádherné přírody Jeseníků a věnovali jsme se turistice. První den jsme navštívili nově postavenou rozhlednu na Nové vsi u Rýmařova, kde byl nádherný výhled do okolí. Cestou zpět na chatu Orientku, kde jsme byli ubytováni, jsme hráli zábavné hry a soutěže. Během nich se žáci z obou škol více poznali a skamarádili. Večer jsme trávili relaxací. Využili jsme koupání v místním bazénu a zájemci mohli navštívit saunu. Potom jsme se opět vrhli na společenské hry. Nejvíce nás bavila hra Aktivity, u ní jsme se nasmáli a pobavili všichni. Na druhý den jsme se vydali na vycházku směrem na Skřítek podél Žďárského potoka a opět jsme plnili zábavné úkoly. Po návratu jsme navštívili místní bazén a pomalu jsme se chystali na cestu domů. Krásná příroda, pěkné ubytování a spousta zábavy a legrace ? to jsou společní jmenovatelé prožitých dvou dnů. Díky projektu se na hory dostaly i děti, kterým sociální zázemí rodičů toto neumožňuje. Tato akce byla milou tečkou za právě skončeným projektem. Luděk Hendrych

Listopad - Goalballové soustředění v Olomouci

Předposlední listopadový víkend 21-23.11 2014 patřil malým (i větším) goalballistům. Soustředění, na které se každý rok těšíme, v Olomouci jsme se z naší školy zúčastnili já, Jakub G., Ondra G., Tomáš K., Guillermo Moja R. a Adéla M. spolu s paní učitelkou Hendrychovou a paní vychovatelkou Škrobánkovou.

VÍCE ZDE >>>

První část cesty, kterou jsme absolvovali autobusovou dopravou, jsme byli pouze v pěti. Hodně jsme ocenili, když nás na nádraží v Olomouci čekali řidiči z Olomouce a vzali nás ke škole. Mně se to extrémně hodilo, protože jsem si z Opavy táhla něco velkého a placatého, co jsem rozhodně už nehodlala brát zpět domů. Nechtělo se mi to přes město tahat. V autě jsem celá nedočkavá koukala ven z okna. Ve mně to strašně vře, když jedeme na akci- už kvůli kamarádům, s kterými se uvidím a už jen tím, že se jednalo hlavně o goalball, jsem se neskutečně těšila. Ačkoli jsem byla jen krátce po zápalu plic. Než jsme se ale dostali přímo ke školní budově, skočili jsme si ještě na oběd, přiznám, bylo to jediné jídlo, za celý víkend, při kterém jsem seděla se svou výpravou- ale za to já fakt nemůžu! ?. V budově překvapivě zjišťujeme, že ještě nejsme poslední. Ondra se k nám připojuje až teprve teď. Hned, co si najdeme své pokoje (herny se showdownovými stoly, přesně jako minulý rok, tak bomba), už letím hledat svoje kamarády. Což pro mě už moc velký problém není, protože mám tuhle školu už několikrát projitou po všech patrech. Takže najít moje oblíbence Liberečáky včela s Křečkem (Lukášem F.) bylo opravdu snadné, stejně jako oni, na internátě se vyskytovaly také zbylé týmy: Olomouc, Praha Mírák, Praha Hdadčany, další kulišáci (čím že je vede paní Kulíšková, že?) Plzeň? kdo chybí? No Brno! Tenhle tým se objevil až v polovině prvního tréninku. Tedy přesněji jen dva hráči, kteří patřili do naší skupiny nejstarších. Čímž se okamžitě naplnila na chvíli hala potleskem, protože, když se objevuje na scéně Skrblík (brněnská hvězda Daniel), tak to ustupují i velikáni z Plzně. Daniel je v mládežnickém goalballu hodně vyhlášení, víc než obávaným střelcem je ale správným chlapcem a dobrým přítelem. Jeho střelbu si vyzkoušel jednou chytat i náš Gui, který se s tímhle sportem setkal poprvé v životě. Bohužel to nedopadlo právě nejlépe. Guji nejprve předčasně kvůli únavě opustil páteční trénink, nakonec ale odjel z Olomouce a víkend s námi nedokončil. Nejen dětská, ale i trenérská paleta se teď doplňovala nějak postupně. V první den nás na hřišti procvičoval pan Vošahlík, na druhý den přijel Honza Bošek, no a v neděli ráno se nakonec objevil i ten pan Karel Novotný. Sebou nějak přivezl i televizní štáb, ale to už trochu předbíhám. Skupina, která právě nehrála goalball, se procvičovala v showdownu pod vedením naši skvělé a osvědčené paní Škrobánkové, nebo protahoval tělo s paní Kulíškovou v místnosti vedle tělocvičny. Takhle jsme se střídali. Dokud nepřišel čas večeře. Kromě toho, že stůl, u kterého jedla celá Opava, se nějak zaplnil dřív, než jsem stačila k němu vůbec dojít, na mě okamžitě začali volat Liberečáci, že pro mě drží u sebe místo. To si na druhý den ráno nenechalo líbit Brno (které si na mě nějak zvyklo, vzhledem k tomu, že jsem k nim vlastně patřila při letošním MČR v plavání) a na snídani si mě odchytili první. A tak se to tak nějak stalo, že kdykoli přes víkend byl čas jídla a sešla se všechna města, pendlovala jsem vždycky mezi Brnem a Libercem. No, dospělí ze mě nejspíš museli mít pěknou zábavu. První den jsme procvičovali hlavně obranu. Ono, uhlídat tu devítimetrovou branku není až taková sranda. K večeru nebyl naplánovaný (tedy aspoň podle vedoucích) žádný společný program, a tak jsme si vyrazili všechna města různě ven. Naše skupina nepřekvapivě vyrazila do obchodu. Noční Olomouc je moc pěkná, ale na mě, jako ve všech ostatních městech, prostě moc tmavá ?. Jsem moc vděčná za to, že v hodinách, kdy nejmladší hráči už šli spát, nás nechali dospělí sejít se na internátě- nás děcka z různých měst, takový sráz osmáků a deváťáků, a něco chystat. Něco, o čem vědělo jen málo zasvěcených a něco, kvůli čemu se nám vlastně i hodilo, že trenéři nebyli zrovna přítomní. Škoda, že tuhle radu nikdo netočil! To stálo za to, klidně bychom to mohli poslat do: Neváhej a toč? Na druhý den ráno jsme odstartovaly s Áďou společnou bojovku s názvem: hledáme chrániče. Chrániče nalezeny, hurá na trénink! Dopolední trio, jak bývá zvykem, začali nejstarší opět na goalballu. Teď už jsme se trochu rozdělili, přeci jen trenéři na nás byli dva. Obrana, střelba, přesnost, přihrávky? stále je co zlepšovat. Jakuba a Ondru naučil Honza během tohohle dopoledního tréninku otočku, a kluci jí umí teď opravdu skvěle! Já jí neumím a chtěla bych takhle střílet. Moc se proto těším, až Opava znovu bude hrát nějaký turnaj jako tým. Tak já třeba zjistila, že ač jsem měla pocit, že mám nohy na sobě skoro položené, zdání klame a místo toho mi právě mezi dolní a horní nohou vždycky míč proletěl. Když jsme o hodinu později přenechali hřiště mladší generaci, zakotvili jsme u showdownových stolů. Zahráli jsme si takový turnaj mixovaných týmů. Ten odpoledne následoval i v goalballe, ale nyní na showdown jsme si mohli spoluhráče vybrat. Ocenila jsem, že jsme tentokrát nebyli v týmu spolu ani jeden opavák, protože takhle aspoň ostatní města nemůžou posoudit, jakou máme formu a navíc jsme si mohli zahrát aspoň proti sobě. Já se tak přimotala ke Katce a Danielovi, a k sobě jsme si vzali ještě Tomáše z Plzně. Ten se střídal s Katkou. Tenhle Brněnsko-Opavsko-Plzeňský tým jsme si pojmenovali TJ Krupice (a nebylo to poprvé ? ) a nějakým záhadným způsobem se nám podařilo vyhrát zcela všechny zápasy proti zbylým týmům! Super! Odpoledne začal takový nácvik na zítřejší turnaj. Opět mixovaných týmů. Do těch nás ale rozestavěli trenéři. V nejstarších tak nakonec hrály čtyři týmy. Další týmy byly ještě v kategoriích střední a nejmladší žáci. V těch nejmenších nás zastupovali Áďa a Tom. Zbytek Opavy se vmáčkl do nejstarších. A ani tentokrát jsme nebyli ani jeden spolu. Já mám na ty Plzeňáky nějaké štěstí. Stejně jako loni tady v Olomouci, i letos jsem dostala dva spoluhráče v zeleném dresu. Potíž byla v tom, že oba měli jméno Tomáš. Takže jsem na jednoho volala: ?Tome!? a na druhého ?Kodýdek!?. A stejně se mi čas od času ozvali oba! Spíš to byla náhoda, že jsem se ocitla při prvním zápase na středu. Kluci totiž nechtěli na středu hrát proti Danielovi (ten měl mimochodem jako spoluhráče Kubu, takže si tipněte, kdo to nakonec vyhrál, že?). Docela se mi tam dařilo. Kluci byli na stranách taky strašně šikovný. Proti týmu Dana s Kubou a Járy s Křečkem, jsme ale moc šanci neměli. A taky to tak skončilo. Podařilo se nám vyhrát jenom jeden zápas, proti týmu, kde hrál náš Ondra. Nedělní začátek dopoledne už moc tradiční nebyl- a to proto, že jsme si ho sami vzali do své režie. Takhle to dopadá, když si pár puberťáků vezme do hlavy, že udělají trenérům malé překvapení. Řekla bych ale, že to všem třem udělalo radost a zanechalo pěknou vzpomínku. Po sobotním nácviku, dnes dopoledne jedeme turnaj, jakože už opravdově. Atmosféru ještě více doplňuje to, že nás natáčí česká televize. A tak se jednou na Silvestra objevil v rozhovoru náš Jakub G. Ještě aby ne, když stejně jako včera zaválel se svým týmem a získal to pomyslné zlato. Vlastně to dopadlo přesně tak, jak jsme předpokládali, druhé místo bral tým Járy z Plzně. No, ale nejdravější zápas byl ten o třetí místo. Posíleni Lubošem V. z Liberce, který postoupil ze střední skupiny, se nám v prvním poločase dařilo, dokonce jsme vyhrávali 3:0! Čím se to stalo, že na konci zápasu byl stav nerozhodný 3:3 a šlo se do prodloužení? Jo to nevím, ale co už vím, je, že nakonec jsme ten gól, který jen tak mimochodem střelil náš Ondra, bohužel pustili my. Jako, zápas to byl skvělý, ale pro ty moje plíce drsná zkouška. Takže takhle něco málo k našemu mini turnaji. Po finále jsme rychle ještě poobědvali a po rozloučení s ostatními lidmi (což já, fakt nesnáším) už mizíme vlakem domů. Víkend v Olomouci nám určitě hodně dal, na Jakubovi a Ondrovi je to hodně vidět po hráčské stránce. I když ta střelba není všechno, asi bychom všichni měli zapracovat na obraně. No uvidíme v praxi, až se v dubnu rozjedou goalballové turnaji. Eva Lesová

Listopad - Ekologický pobyt na Sluňákově

Ve dnech 18. - 20. 11 2014 se žáci devátých ročníků zúčastnili ekologického výukového programu na CEA Sluňákov v Horce nad Moravou. Program byl zaměřen na aktivity související s tématem Plodiny, které ovlivnily svět.

VÍCE ZDE >>>

Žáci se dozvěděli zajímavosti některých důležitých plodin z hlediska obživy, léčení i průmyslové výroby. Absolvovali výlet do Litovelského Pomoraví, na kterém poznávali životní cyklus stromů, jejich nenahraditelnost v přírodě, seznámili se s novými stavbami v přírodním parku, hádali různé druhy koření, seznamovali se s živočichy žijícími v okolí. Sami si vymlátili pšenici, namleli mouku, upekli housky a vyrobili ruční papír. Na závěr pobytu byly vedeny aktivity tak, aby si uvědomili, že svět je ovlivňován hlavně lidmi a jejich počínáním, dověděli se informace o dětské práci, vykořisťování pracovní síly a pochopili zásady obchodu FairTrade.

Listopad - Návrat Havlíčkovců na opavský trůn

Ve čtvrtek 13. 11 2014 se konal již desátý ročník integrovaného turnaje opavských škol v goalballu. A my jako tým pořádající školy jsme tam nemohli chybět. Ráno se ke mně a ke Kubovi G. přidal ještě Ondra G. a tak se utvořil tým, který reprezentoval Opavu na sportovkách v Blansku, kde jsme ukořistili krásné třetí místo, ale v minulém ročníku tohoto turnaje jsme skončili beznadějně poslední. Proto jsme napjatě očekávali, jak se bude dařit nám a jak našim soupeřům.

VÍCE ZDE >>>

Do našeho hráčského kádru patřila ještě Zuzka K. (během turnaje povýšena na vrchního tahače) která sice k žádnému zápasu nenastoupila, ale do našeho týmu rozhodně patřila. Chvíli to vypadalo, že na její hráčský um taky dojde. Sešlo se nás šest týmů, což je moc pěkná účast. Někteří hráči už byli zkušení ostřílenci z minulých ročníků, ale někteří si přišli zkusit zahrát naši hru s modrým míčem poprvé v životě. V následujících zápasech byste to ale vůbec nepoznali. Po krátké ukázce jsme začali hrát. Na první zápas jsme nastoupili my proti hráčům z Raduně. Po slibném začátku u nás hoši objevili nějaké díry v obraně a už padal jeden gól za druhým. Pěkně divoký zápas nakonec skončil těsně 7:6 pro soupeře. Start do turnaje se nám tedy moc nepovedl. Organizace turnaje byla docela rychlá, šlapali jsme jeden zápas za druhým, abychom to všechno stihli. Ale šlo to krásně, jako po másle. Když někdo zrovna nehrál (popřípadě se nepřipravoval, že následující zápas bude hrát), fandil za brankami. Moc pěkná atmosféra se nám v té tělocvičně utvořila. Střídali jsme se také ve funkci brankových rozhodčí. Myslím, že to byla pro většinu zúčastněných také nová zkušenost. Když jsme hráli my, třikrát jsem u své tyče měla jednu veselou dívku, nemám tušení odkud. Docela jsme se skamarádily. Šanci zlepšit si reputaci po nepovedeném začátku jsme tedy dostali celkem rychle. Tentokrát to prý vypadalo, že už jsme se probudili a ne sice s velkým náskokem, ale aspoň bezpečným, jsme ty cenné body získali. Třetí náš souboj jsme odehráli proti žlutému týmu škole Riegrové- častí medailisté tohoto turnaje. Trochu jsem se jich jako soupeřů obávala. Právě po tomhle kole klání to chvíli vypadalo, že Zuzka taky půjde na hřiště, s tím že mě vystřídá. Hned na začátku jsem totiž trošku nešikovně pustila gól a přitom vyfasovala nějakou těžší naraženinu prostředníčku, který jsem rozhýbala ještě dva dny poté. Zjistili jsme ale, že se s tím (sic těžko) hrát dá a ještě se nám tento zápas podařilo také vyhrát! Jeden z našich protihráčů při podávání ruky nám řekl, že je vidět, jak jsme sehraní. To je moc krásné gesto. Začala nám znovu plát naděje na vítězství, neboť teď už i Raduň měla za sebou jednu prohru ale také jednu remízu. Zbylé týmy na tom byli podobně. Tak těsné byly letos výsledky! Ta šance byla malá a měli bychom to těžké- nesměli bychom už ani jednou prohrát- ale byla tam! Čtvrtý zápas proti škole Slezského odboje se nám taky povedl! Hráči této školy ale nehráli vůbec špatně, naopak. Vlastně bych řekla, že byli pro letošek obrovským překvapením. Klobouk dolů před nimi. K poslednímu souboji jsme přistupovali s pocitem, že je to vlastně téměř přímé finále. Hráči se školy v Kylešovicích, minulý vítězové, sice na tom letos nebyli bodově tak, aby dosáhli po výhře na zlato, ale my ano. Naopak, kdybychom nyní prohráli, nemohli bychom si být na sto procent jistý ani jedním z předních umístění. Proto jsme možná byli trochu nervózní, ale neskutečně jsme se těšili. Vyrovnaný začátek, kdy nepadl jediný gól dlouho ani na jedné straně nejspíš dobře pocuchal nervy nejen nám, ale také celému organizačnímu týmu našich dospělých, kteří se o nás po celou dobu starali. Teprve až ke konci jsme začali pomalu skórem od soupeřů utíkat. A když odbyla sedmá minuta, bylo to jasné! Havlíčkova vítězí!!! Nemám tušení, po kolika-ti letech na tomhle turnaji, ale bude to už opravdu dlouhá doba. A byl to můj osobně první zlatý zásah od doby, co jsme se naučila goalball hrát. Ale dočkali jsme se. Umíte si představit tu radost? Na druhém místě se umístili naši jediní přemožitelé z Raduně a na třetím místě překvapení turnaje- tramtadá Slezský oboj. Desátý ročník integrovaného goalballového turnaje je tedy již za námi a já myslím, že se povedl. Moc bych přála všem zúčastněním, aby se jim hra zalíbila a zájem o goalball jim vydržel. Aby se zase za rok vrátili. Goalball mě hrozně baví, škoda jen, že nehrajeme častěji. Momentálně máme dobrý tým a mohli bychom v takové úspěšné jízdě pokračovat. Další (možná trochu těžší) goalballová zkouška nás čeká o víkendu 21-23. 11, kdy vyrážíme na goalballové soustředění v Olomouci, tak uvidíme, jestli dokážeme vítězný tým prosadit i tam (proti kavalírům v čele s Plzní a Brnem). Když opomenu poslední torballové místo nedávno v Levoči, myslím, že nám sezóna s cinkajícím míčem nemohla začít lépe. Eva Lesová

Říjen - Mezinárodní šachový turnaj pro zdravotně postižené

Tohoto turnaje se účastnili i žáci ZŠ, Opava, Havlíčkova 1. Reportáž z turnaje odvysílala ČT. http://www.ceskatelevize.cz/porady/10207467257-paralympijsky-magazin/

VÍCE ZDE >>>

Říjen - Mezinárodní sportovní hry v Levoči

Žáci ze ZŠ Havlíčkova se zúčastnili Mezinárodních sportovních her v Levoči. Přijali pozvání spřátelené slovenské školy ke sportovnímu zápolení s mezinárodní účastí.

VÍCE ZDE >>>

Kromě žáků z pořádající školy, sportovců z Opavy a bratislavských sportovců se soutěží účastnili také polské děti ze speciální školy z Owiňska. Po celý týden měli všichni přítomni možnost porovnávat síly v atletických disciplínách, v orientačním běhu, v torballe a v showdownu. Kromě sportovního programu připravili pořadatelé zajímavý doprovodný program. Všichni zúčastnění se po skončení soutěží přesunuli do Nízkých Tater a tam poznávali krásu slovenských hor a také si vyzkoušeli vysokohorskou turistiku. Komu se naskytne vyjet lanovkou na Chopok a potom zdolat nejvyšší horu Nízkých Tater ? Ďumbier ve výšce 2043 metrů nad mořem? Všichni přítomni to zvládli na jedničku i když pro některé to byl nejnáročnější výstup v životě. Proto přišel vhod relaxační den v termálním koupališti v Bešeňové. Užili jsme si vodních atrakcí a relaxačních koupelí a s nádhernými zážitky jsme odjížděli do České republiky. Žákům se pobyt na Slovensku velmi líbil, svědčí o tom jejich hodnocení. Eva Lesová, která se Sportovních her účastnila naposledy, napsala: Od neděle 28.9 jsme Zuza, Ondra, Tomáš, Tereza a já trávili na území našich sousedů - na Slovensku. Konkrétně tedy první tři dny v Levoči, kam jsme v neděli až za tmy, po nějakém tom bloudění a nabírání ztracených minut na farmářských "zkratkách" dojeli. Ještě ten večer jsme se Ondra, Zuzka a já odebrali k showdownovým bojům. Takovou smůlu na showdown jsem fakt ještě neměla, skončila jsem okamžitě po prvním kole, alespoň, že Ondra se Zuzkou postoupili dál. V tom samém složení jsme hráli ještě ten večer první torballový zápas proti velkým klukům s Owiňska. No, při výsledném stavu 19:9 pro Polsko jsem jen smutně vzpomínala na náš goalball, hold ten sport je opravdu o něčem jiném ... Na druhý den ráno jsme zahájili dopolední atletiku. Ta se skládala ze sprinterského trojboje, vrhu koulí a skoku do dálky. Po krátkém odpoledním klidu pak pro nás pořádající nachystali zajímavou novinku - takový zjednodušený orientační běh ve dvojicích. S Ondrou jsem si sice trochu zbytečně naběhli, ale bavilo nás to a docela se nám i dařilo. To se říct bohužel nedalo o posledních torballových zápasech, kdy nás o bod porazila Bratislava a po vyrovnaném boji potom také Levoča - hold kdo umí, umí. Poslední tři dny jsme trávili na hotelu Liptov Jasná pod Chopkem v Nízkých Tatrách. Na jejich vrchol jsme se vydali předposlední den po téměř neschůdné trase (absolutně nechápu nevidomé sportovce, kteří to také ušli). Nakonec jsme urazili pouť dlouhou 22km- uf, to nás ale bolely nohy! (a bránice od smíchu) Než jsme se dostali domů, měli jsme možnost zrelaxovat své svaly v jedné z krápníkových jeskyň a nakonec i v termálním aquaparku Bešeňová. Dvakrát vracet se domů se nám od kamarádů nechtělo, opravdu to byl velmi povedený, krásně prožitý týden. Nakonec jsme domů nepřijeli ani bez cenných kovů. Tak nevím, jestli mám větší radost ze stříbra z koule nebo z bronzu v torballové tabulce střelců (takže on se v tom ten goalball přece jenom trochu podepsal), Zuzka obhájila bronz v showdownu a Terka s Ondrou taky na cestě domů hezky cinkali. Doufám, že sportovní hry v Levoči budou takhle krásně probíhat i následující roky, ačkoli už bez mojí účasti. Byla to moje poslední Levoča a snad dokonce i ta nejhezčí. Napsala Eva Lesová, žákyně 9.A třídy

Záři - Tandem pro život 2014 - Klokočůvek u Oder

27. 9. jsme vyrazili na náš letos poslední tandemový závod v Klokočůvku. Přihlášených bylo 7 tandemových posádek, tentokrát se rozhoupali konečně i deváťáci a nově jsme uvítali dva kluky z páté třídy.

VÍCE ZDE >>>

Počasí pár dní před závody opět nepřálo, denně pršelo, ale v sobotu se mraky rozehnaly tak, že odpoledne i vysvitlo slunce. Tak rychlou fitness jízdu jsem ještě nezažila. Trasa byla 21 km, můj odhad, že si v klidu vypiji kafe, tentokrát nevyšel. Po dětských závodech, kde byly přihlášené Eliška a Alexandra, nastoupili posádky na start a ve vlnách vyjely do celkem dost zamokřených "meandrů" pověstné louky a prvního kopce. S maluškama jsme si prolezli vše, co pro děti nabízeli a pak sedli s duplem a plastelínou ke svačince. Za pár chvil Tomáš Hauptvogel upozorňoval na první bikaře. Na fitnessce přijeli do cíle daleko před prvními singly naši - Víťa s Patrikem! Nevěřícně jsem se ptala i motorkářů, jestli si to někde nezkrátili, ale bylo mi řečeno, že mám víc důvěřovat a že to tak opravdu je. Takže velké, opravdu moc velké gratulace! Jste skvělí. I další posádky dojely velmi rychle. Časy se určitě zapíší do historie. Ukončení proběhlo nad výborným řízkem v Kasinu Kartáč. 1. KOVÁŘ+BOČEK Patrik+Vítězslav 1:00:57.9 2. LESOVÁ+HENDRYCH Eva+Luděk 1:06:23.7 -0:05:25.8 3. KLÁSEK+STEIN Martin+Martin 1:07:45.7 -0:06:47.8 4. KYJOVSKÝ+PRCHALA Tomáš+ Tomáš 1:08:17.7 -0:07:19.8 5. JENTKOVÁ+KAVAN Michaela+Václav 1:18:02.9 -0:17:05.0 6. BALARIN+HENDRYCHOVÁ Ervin+Iveta 1:34:38.5 -0:33:40.6 7. KOWALSKI+PRCHALOVÁ Filip+Kateřina 1:34:38.7 -0:33:40.8

Záři - TPŽ Znojmo 2014

Dlouho před tím, než jsme se vydali na druhý letošní tandemový závod na jižní Moravu, mě taťka pořád chodil připomínat větu: Znojmo, vidím tě dvojmo. To samé si možná mohli říkat i místní lidi, když jsme se s našimi dvojkoly objevili v pátek 5. 9. u místního Domu mládeže.

VÍCE ZDE >>>

Šťastní, že jsme všichni v pořádku dorazili (kromě Fifi, který se den před odjezdem ozdobil sádrou na ruce), se vydáváme už za večerní tmy prozkoumat město, kde jsme vlastně přijela poprvé. Roky před tím se totiž jezdilo do Valtic, ale po loňském bahnobraním se pořadatelé rozhodli změnit místo závodu. Nakonec jsme taky dorazili opravdu početně, po dlouhé době nás bylo přes deset dvojic. A to také zásluhou našich kamarádů za hranicemi. Na závod s naší obvyklou výpravou vyrazili také někteří žáci a učitelé z Levoče a Owiňska. Takže i tandemová soutěž, měla mezinárodní obsazení. Ještě, že aspoň paní Čmelíková tu pravidelně jezdívala, takže jsme to měli i s průvodcem. Ale i ona se v té spletí chodbiček a stromů první večer zamotala. A když se skupina rozdělila, nastal čas i pro mobilní telefony. Nic méně jsme nakonec tu jednu jedinou prodejnu burčáku našli a tak si dospělí mohli doplnit zásoby na doma. Ono se totiž na jižní Moravě taky neobjevíte každý den. A perlička na závěr dne, myslíte, že vám může život nebo aspoň zdraví zachránit hraní kuželek? Věřte, že ano. Druhý den, tedy v sobotu, nám výborně vyšlo počasí. Docela teplo, sluníčko sice za mrakem, ale co bylo nejhlavnější- nepršelo. Netradičně jsme k autobusu ani ne dva kilometry od startu a tradičního stanového městečka dojeli po svých na tandemech. Stačilo totiž sjet jeden takový větší kopec. Tam to šlo krásně, otázka je, jak se to pošlape po závodech zpátky. Sotva jsme poštelovali všechny tandemy a ještě dva náhradní nechali v autobuse, vyrazili jsme prozkoumat, co se kde nachází. Nejvíce jsem si asi užili při pohledu na dřevěné kola, co vypadaly spíš jak pradávné tanky . Tak ve fantazii se meze nekladou, že? Na start se tedy postavilo nakonec 15 tandemových dvojic, z toho třináct byli naši. Na poslední chvíli se měnili dvojice a nakonec jich vzniklo docela dost mezinárodních. Já teda zůstala s Marťou Honkou, který závodil na tandemech přesně před rokem. Náš cíl i plán byl jasný- až píchneme, tak první vinice je naše! ?Bohužel? nám spadl jen ten řetěz a to k tomu v tom největším kopci. Ony totiž na trati moc těch kopců nebylo. Velice jednoduchou a krásnou 30 kilometrovou trasu jsme spolu projeli stylem průzkumná jízda a do cíle jsme dorazili s Marťou na sedmém místě. Sice jsme nesvištěli takovou rychlostí jako vítězové Víťa Boček (ten jestli vyhraje i v Odrách, tak bude mít vyloženě zlatou sezonu ? ) se slovenským spolujezdcem, nebo také mezinárodní tým, který řídil Luďa Hendrych, ale určitě si z ní pamatujeme nejlepší detaily. Například, kde se vyskytovala ta největší bahnitá kaluž, kterou jsme samo sebou vybrali, nebo jak dobré mají banány na občerstvovačce. Takové věci nejspíš nestihl zkoumat můj Levočský kamarád Erik, který s jejich panem učitelem obsadil třetí místo. Takže gratulace všem, co byli na bedně a všem, kteří dojeli. Velkou pochvalu určitě zaslouží Jan Hulva, který se vydal s námi na tandemové závody poprvé a hned v roli vodiče, spolujezdkyní mu byla Venda. Fajn bylo i to, že jsme stihli dojet do tří hodin odpoledne. To se nám potom totiž naskytl krásný zážitek v podobě koncertu Čechomoru. Cestou zpátky byl Martin tak unavený, že přenechal místo paní Čmelíkové, aby si taky mohla na tandemu aspoň trochu projet. Měla na zádech strašně velký batoh. A já tím, že se mi taky docela klížily víčka, jsem sice šlapala, ale oči měla úplně zavřené a hlavu s helmou opřená o ten batoh jak o polštář. Ani mi nijak nepřipadlo, že makáme zpáteční cestou do kopce, a když jsme zastavili u dveří Domova mládeže, vůbec jsem nechápala, jak jsme se tam dostali. Takže mám podezření, že se mi při té cestě podařilo při jízdě na tandemu usnout? no to každý neumí! Po večeři jsme vyrazily já, Terka Š. a Venda v doprovodu paní Čmelíkové a téměř celé rodiny Hendrychových na noční vycházku po městě. Paní Čmelíková nás vedla všude možně, hlavně na místa hradeb. Od tamtuď byl nádherný pohled na Znojmo, jako večer z Pražského hradu. Já teda viděla spíš jen ty světla, ale i tak to byla krása. Neděle 7. 9. se nesla ve znamení zkoumání Znojma všemi způsoby. Nejprve tedy v podzemí. Dostali jsem k sobě zrovna hodně dobrou průvodkyni, které dokázala úplně výborně vyprávět. Procházka podzemními chodbami byla moc fajn a zároveň pěkně adrenalinová. V pořádné tmě jsem se totiž obávala, z kterých schodů asi zahučím nejdřív. Ale jinak super. Nejhorší to měl Martin, který se se svou výškou mohl pořádně narovnat možná tak čtyřikrát za celou prohlídku. Ve finiši nás mládežníky poslali samotné do labyrintu. Nevím teda přesně, jaký byl toho smysl, ale co už. A aby z toho byla ještě větší sranda, sotva jsme se pořádně vzdálili, zhasnuli nám světlo! Mě to bylo více méně jedno, já se čapla Terky a šla, ostatní nad tím vyzráli opět a zase mobilními telefony. Druhá verze cestování po Znojmě pro nás přišla už za denního světla a to takovým pěkným silničním vláčkem. No to by se líbilo snad každému. Stavěli jsme na místech, kde jsme právě včera procházeli za tmy a porovnat ty dva pohledy, je opravdu hodně zajímavé. Jak to tam vypadalo, to si určitě můžete prohlédnout na fotografii. Teď už se jen těším na další závod, a že si na něj nemusíme počkat tak dlouho. Odry se konají na konci tohoto měsíce. Eva Lesová

Záři - Znojmo Burčák Tour Kooperativy

Ve dnech 5. - 7. 9. 2014 jsme se účastnili zřejmě nejočekávanějšího závodu na tandemových kolech v rámci Kola pro život, v malebném Znojmě.

VÍCE ZDE >>>

Po roce, kdy nám počasí nepřálo ve Valticích a my "zlikvidovali" téměř všechna kola, jsme s obavami hleděli na nebe, které týden před závody neúprosně posílalo déšť až lijavce na všechny kouty republiky. Naštěstí dostálo podnebí ve Znojmě svého označení - jedno z nejsušších a trasa vinicemi od středy postupně vysychala. Opravdu jsme se těšili: na své kamarády ze Slovenska a Polska, kteří se k nám přidali, aby okusili atmosféru závodů, na koncert skupiny Čechomor, začátek burčákového období, ale i poznávání historického města. Vše, co bylo naplánováno, se uskutečnilo a bylo supr - prohlídka podzemí Znojma, výjezd turistickým vláčkem s poznáváním historie, procházky významnými památkami. Počet 29 účastníků byl po delší době opět vysoký. Tak zase za 14 dnů v Odrách!

Červenec - TPŽ Praha - Velká Chuchle

V pátek 25. 7. 2014 se skupinka tandemistů vypravila do Velké Chuchle. Následující den nás totiž čekal vlastně první start tandemových závodů (po zrušení jarní Opavské Silesie) v letošní sezoně.

VÍCE ZDE >>>

Na místo jsme dojeli až k večeru, takže nás uvítalo celkem chladné, naštěstí zatím ne deštivé počasí. Vzhledem k tomu, že většina členů výpravy je již dospělá, takže si vybrali vlastní program, projít jsme se šly s paní Čmelíkovou jen já, Terka a Venda. A že jsme se viděly po dlouhé době, bylo o čem si povídat. Sobota začala slunečně, což pro nás znamenalo rozhodnutí pro delší trať závodu. Ze zkušenosti po minulých Valticích jsme to totiž do poslední chvíle nevěděli. ?Céčko? jsme se rozhodli absolvovat poprvé, takže jsme netušili, jaké nástrahy na nás čekají. Dostali jsme po delší pauze i moc pěkná trička. Na startu se všech šest dvojic ukázalo v našich super modrých dresech. Velkou Chuchli jsem letos zajela po třetí, pokaždé s jiným vodičem. Letošek nebyl výjimkou, neboť místa pilota pro náš tandem se ujal Víťa B. Krátce po startu, sotva jsme objeli celé jedno klusácké kolečko, mi z kola vypadl plný bidon s vodou. To nám ten závod pěkně začal. Ale na asfaltu jsme se rychle propracovali na špičku, i když nás všichni dlouho stíhali. To víte, 38 kilometrů se nedá napálit jako dvacítka. Málem jsme se sice srazili s Vaškem K., ale jinak zatím žádný karambol nebyl. Ze začátku byla trasa klasická, jako fitness jízda, kterou jsme jezdívali předcházející ročníky. Chvilku po asfaltu a pak nahoru do kopce. No a později začala teda naprosto šílená jízda. Samý kopec, to by ani tak moc nevadilo, ale v těch horších případech šlo o strmé sjezdy dolů, kompletně pokryté štěrkem. Takový jeden pěkný po patnáctém kilometru se stal jediným místem, kde jsme skončili oba dva i s kolem na zemi. A to jsme zrovna narazili na peleton cyklistů, co jeli padesátku. V jednom místě jsme jeli tak rychle zeleným úzkým prostorem, až jsem měla pocit, že letíme zelenou červí dírou. I na okolí lomu a kombajn, nepříjemně blízko trati došlo. K mému štěstí jsme i nějaké koně spatřili, jenže tím se zrovna já nemůžu moc rozptylovat. To jsem se letos přistihla, že když zahlédnu něco, co má společného s koňmi, tak ubírám na šlapání. Ještě že jich po trase moc nebylo. Ten nejtěžší úsek však na nás čekal v závěru. Příkrý, strašně dlouhý lesní kopec nahoru jsem lezla pomalu po čtyřech. Víťa táhl tandem a i tak mi utekl nejméně o pět metrů! To už jsem fakt nemohla. Chvilku kopec pokračoval po louce, už ale nebyl tak prudký, takže jsme ho vyšlapali v sedadlech a najednou překvapení! Hurá dolů na hlavní silnici, po schodech! Adrenalin pěkný. Právě tento úsek asi tři tandemisti přeskočili, Vaška s Vendou to stálo vítězství, přestože projeli Chuchelským oválem jako první. V domnění, že na dostihové závodiště dorážíme první, se raduju už pořádný kus před cílem. Ale to vítězství, už nám nikdo nevezme! Druzí Prokop K. a Natka K. vjíždí do areálu v době, kdy mi už proletěli cílem. No neumíte si představit, jakou jsem z toho měla radost. Jen jsem byla teda brutálně unavená, poslední kilometry jsem vůbec nedávala. Víťa, ten byl oproti mně úplně v pohodě. Třetí dorazili Terka Š. s Martinem Š. Tandemy pan Paterek s Ondrou a Eda H. s Fifou dorazili současně. Na vyhlášení jsem na nejvyšším stupni stála se svým parťákem poprvé a byl to tak krásný pocit, že moc doufám, že to nebylo naposledy. Rozhodně se pokusím to v následujícím startu zopakovat :). Jinak jsme si závod ale moc užili. Obvyklý aquapark jsme nenavštívili a nakonec jsme stejně byli tak unavení, že jsme se spokojili s vycházkou do blízké restaurace, kde jsme povečeřeli. A až tam nás zastihl pořádný slejvák, tehdy nás už nějak moc neštval. Poslední den, v neděli, jsme se prošli Prahou. Klasická trasa: Pražský hrad, Staromák, Václavák,... I když to vidíte po několikáté, stejně je to pořád úchvatné. Autobusem jsme pak vyrazili spokojeni zpět domů. Eva Lesová

Červenec - TPŽ Praha

Víkend 25. - 27. 7. 2014 patřil tradičnímu tandemovému závodu Kola pro život Praha - Karlštejn Tour České spořitelny.

VÍCE ZDE >>>

Protože počasí bylo krásné, zvolili jsme delší, "Céčkovou" trasu v délce 38 km. Na akci se přihlásilo 6 posádek. Večery patřily povídání (někteří jsme se dlouho neviděli), v neděli dopoledne jsme prošli historické centrum s prohlídkou hlavních památek.

Červenec - Letní tábor

Už po osmé vyjeli naši žáci a jejich kamarádi na letní tábor. Tentokráte byl cílem penzion Horník na Malé Morávce.

VÍCE ZDE >>>

Někteří byli trochu smutní, že nemáme možnost ubytování ve stanech. Zakrátko si však zvykli a přítomnost kohoutku s teplou vodou ve dnech, kdy bylo škaredé počasí, vzali na milost. Pro děti byla vedoucími připravena celotáborová hra. Protože převládalo více menších dětí, byla hra zaměřena na Šmouly. Rozdělili se do skupin a jejich soutěživost mezi sebou byla obrovská. Každá skupina si namalovala svoji vlajku. Při soutěžích prošli i kus přírody v Jeseníkách. Sportovali, malovali, zpívali. Zkrátka jak se sluší na táboře. Pro nestálé počasí jsme měli jen polodenní výlety. Jedním z nich bylo dopoledne strávené v lázních Karlova Studánka, kam děti jely autobusem. Druhý výlet se stal obrovským zážitkem. Naším cílem bylo dostihové odpoledne v Andělské Hoře. Děti zažily atmosféru koňských závodů a na své si přišli i nevidomí, kteří slyšeli dusot koní a cítili chvění země pod nohama. Zasadili jsme i sazenice malých borovic a vyčistili kus lesa za penzionem. Jako vždy připravily paní kuchařky výborné jídla. Děti měly možnost výběru ze sladkých či slaných jídel a vždy si mohly přidat. Rozloučili jsme se táborákem, zpěvem s kytarou, švédským stolem a pak i opékáním špekáčků. Tábor jsme spolufinancovali se Světluškou, Teva Czech Industries s.r.o., TQM Opava a SRPŠ naší školy.

Červen - Expedice Praha - polární kruh

Ve čtvrtek, 19. 6. 2014 jsme na 4 tandemových kolech vyprovodili z Opavy expedici trojkola se zrakově postiženými sportovci, kteří se rozhodli, že přejedou cestu z Prahy na polární kruh ve Finsku. Cílem této expedice je podpořit českou goalballovou reprezentaci na MS ve Finsku.

VÍCE ZDE >>>

Účastníci přejezdu přespali na internátu naší základní školy, posilněni dobrou náladou nás všech vyrazili v dopoledních hodinách na sever, směrem na Katowice.

Přejeme jim dobrou cestu a šťastný návrat.

Další informace na http://svetluska.centrum.cz/clanek.phtml?id=575.

Červen - Podpora Nadace Leontinka v účasti na RunTouru

Dne 15. 6. 2014 jsme se zúčastnili tréninku v areálu Dolní Vítkovice v Ostravě, kde 28. 6. proběhne závod běžeckého seriálu Česká pojišťovna Mizuno RunTour. Zrakově postižení sportovci se tohoto seriálu závodů účastní za nemalé podpory Nadace Leontinka. Jsme rádi, že tentokrát Lubovi budeme nejen fandit, ale společně si s ním i zaběháme.

Krátké video bylo prezentováno dne 15. 6. 2014 v televizních novinách na Nově.

VÍCE ZDE >>>

Květen - Šachy Opava

V úterý 27. května 2014 pořádalo os Tandem spolu se Základní školou, Opava, Havlíčkova1, p.o. v rámci projektu "Sportujeme spolu a jde to" turnaj v rapid šachu opavských škol.

VÍCE ZDE >>>

Setkalo se zde několik šachistů a strávili příjemné odpoledne s touto královskou hrou. Vedoucí dali šanci i nešachistům, kteří původně přišli jako doprovod a ti svedli souboj ve hře "Člověče, nezlob se".

Hráči hráli švýcarským systémem a tempo hry bylo 2x 15 minut. Všichni hráči se velice snažili a hrálo se skoro vždy do spadnutí praporku. Během přestávek hráči navázali nové přátelství, vyměnili si spoustu zkušeností s nejen s touto hrou.

A jak vše dopadlo: První tři míst nakonec po tuhých bojích obsadili žáci z pořádající školy, Eva L., David D. a Jakub G. Vítězové obdrželi krásné poháry a všichni účastníci tohoto turnaje hodnotné věcné ceny.

Vítězům gratulujeme a ostatním děkujeme za krásnou hru a těšíme se na další setkání.

Květen - XVII. ročník atletického čtyřboje zrakově postižených dětí a mládeže a plavání - Owiňska

Ve dnech 7. ? 11. 5. 2014 se 6 žáků školy zúčastnilo Mezinárodních závodů v polských Owiňskach. Úspěchy slavili nejen v atletických disciplínách: běhu, skoku do dálky, vrhu koulí a hodu kriketovým míčkem, ale i v disciplínách plavání.

VÍCE ZDE >>>

Kromě závodění nás čekaly další zajímavé aktivity ? kanoeing na řece Wartě, turistika Národním přírodním parkem ve Wielkopolsce, prohlídka historickým centrem Poznaně, ekologická soutěž ke Dni Země, diskotéka s polskými a slovenskými kamarády.

Květen - Owiňska-znovu a lépe

Po roce jsme opět zavítali do Polského Owiňska. Čekala nás pětidenní akce naplněná sportem až k prasknutí. Vyjížděli jsme ve středu 7. 5. 2014 Baníkovským autem. Ke mně, Kubovi, Adéle a Daňousovi se ještě na Opavském nádraží přidala Kiki, kterou jsem viděla naposledy právě před rokem.

VÍCE ZDE >>>

No a naši skupinu doplnil v Krnově ještě náš nezapomenutelný absolvent Lubomír. Na poslední zmiňovanou dvojici jsem se těšila snad nejvíce. Jak známo, bez vedoucích by to nešlo a tak se s námi za hranice vypravily také paní Hendrychová a Čmelíková. Ta se hrdě chopila otěží našeho auta a pod jejím řidičským uměním jsme se do cíle dostali překvapivě rychleji než minulý rok. Takže chlapi - možná bych se před ní nezmiňovala o tom, že ženské neumí řídit. Pravda je, že spoustu hlášek, které při cestě po silnici padlo, byly naprosté perly a vše nasvědčovalo tomu, že tohle bude ještě úžasný skoro týden.

V Owiňsku jsme se potkali s kamarády z Levoče. Docela srandovní složení - čtyři závodníci a tři dospělí. Ze známých tváří se však mezi chlapci objevil pouze jeden, a to Erik. Zbytek chlapců jsem ještě nikdy nezaregistrovala. I pár polských kamarádů zde bylo, ale o poznání z minulých let to byl přece jen rozdíl. Po večeři jsme první den využili k tomu, abychom omrkli školní hřiště. Nezměnilo se, je pořád strašně krásné. Přibyla dokonce zvířata! Ovečky, slepice a králíci. Zatímco většina z nás blbne na prolezačkách, Vačuta využívá štěrkové dráhy, kde se běhá šestistovka. Jo vlastně, Vačuta - to je prosím náš Luboš. On totiž nedávno v Norsku, kde byl mimochodem šíleně úspěšný, dostal takovou přezdívku. Tak to dopadá, když mají mimo ČR problémy vyslovit vaše příjmení. A mně se to strašně líbilo a od té doby, jsem Lubošovi říkala Vačuta skoro nepřetržitě. Běžel už nějaké to kolečko, když jsem si řekla, že budu běhat s ním. A houby - zatímco on měl už za sebou dobré tři kilometry, já jsem jeho tempo vydržela jednu jedinou čtyřstovku! Pro jednou jsem dostala pochvalu, že běhám, dobře, že tohle nečekal. Takové pochvaly si cením hodně, neboť jsem ji dostala od závodníka, který něco ví.

Na druhý den, tedy ve čtvrtek 8. 5. se rozběhl závodní program. Nejprve přišlo na řadu plavání. Já byla opravdu happy, protože to znamenalo větší šanci na rozhýbání před hlavním programem - atletikou. Pět dní před odjezdem do Owiňska na mně lezla angína a je až s podivem, jak rychle jsem se vykřísala natolik, abych se mohla závodů vůbec zúčastnit. Nebyla jsem zdravá to rozhodně ne, ale ?k použití? už to stálo. Ráno jsem si já, Vačuta a Kiki udělali menší atletický trénink. Dvě čtyřstovky, pár sprintů? Mě to pod plícemi hrozně chrčelo, přemýšlela jsem, jak asi zítra atletiku zvládnu. Kiki pověsila atletiku na hřebík, takže byla absolutně bez tréninku. A tím její svaly dostávaly strašlivě zabrat. Pravděpodobně ji bolely nohy více než mě. Vačuta je tvrdošíjný maratonec, ten nás povzbuzoval k dalším běhům, zatímco my dvě už nemohly. Je jasné, kdo je z naší skupiny nejvíce ve formě. Zbytek odcupital na nejoblíbenější místo - do obchodu! Po obědě jsme se vypravili autobusem někam za Poznaň. Stojí tam moc hezký aquapark. Je sice malý, ale postačil. Oproti minulému roku, bylo neuvěřitelně málo závodníků a dívek především. Plavalo nás všude všudy jen čtyři! Od nejmladší Evelíny až po mně. A vzhledem k tomu, že všechny ani nenastoupily do všech možných disciplín, zaplavaly jsme si jen 25m kraul a tu samou trať stylem znak. Za Opavu jsme šly já a Adéla. Kluků bylo trochu víc. Také měli možnost zúčastnit se více disciplín. Po dlouhé době jsem mohla povzbuzovat Vačutu i v bazénu a Kuba mohl svůj výkon pojmout jako trénink pro sportovky v Brně, které se konají už za tři týdny. Ke konci závodů nastal čas pro štafety. Šla jsem do týmu s Kubou a k nám přibyli dva šikovní Poláci. Že jsme utvořili dobrý spolek, potvrdilo naše vítězství. Následující chvíle jsme strávili dováděním na tobogánu a jiných aqua atrakcí. Po příjezdu do školy nás čekalo zapojení do Polské verze Dne Země. Bylo to zajímavé, ale nevím, jak by to na naší škole děcka přijala. Součástí bylo napsat na jakousi modrou a červenou "kytku" jak chránit přírodu a co naopak nesmíme dělat. Později se to před těmi asi čtyřiceti lidí četlo. Tak vyřazovací metodou jsem tam dopředu musela jít nakonec já, pro jednou se vám moc nehodí, když máte ze všech závodníků nejlepší zrak? Ale vzhledem k tomu, že jsme toho měli nejvíce a při mém výstupu se všichni smáli taktéž nejčastěji, (protože mi nikdo nemohl rozumět, stejně jako já Polákům), usoudili jsme, že jsme ASI vyhráli. Co na tom že každá grupa dostala tu samou cenu. Táááákhle velkou čokoládu už jsme dlouho neviděli!

Pátek 9. 5. začal velmi mračivým počasím. Pršelo, občas silně, někdy přeháňky?. Na atletiku se ale vyčasilo, ovšem zima byla a slunce se na nás nechtělo ani podívat. Podobně jako počasí vypadala naše předstartovní nálada - pěkná nervozita. Jediný Vačuta se moc nestresoval. O půl desáté dopoledne hlavní program závodů vypukl. Přišlo pár dalších dětí, a přesto jsem letos měla šílené štěstí na soupeře. Kvůli velké absenci dívek se slučovala nejmladší a střední kategorie. Byť v tom samém počtu jako na plavání, i tak v jiném složení. Zazávodila jsem si proti zkušeným mladičkým atletkám (ono to Polsko se právě atletikou vyznačuje), už minulý rok mě tyhle holky nechávaly daleko za sebou. Inga, Kinga, Evelína (Polky) a já. Tak tohle byla naše skupina ?. Kiki taktéž postrádala svou největší soupeřku, která maturovala. Ony, jakožto nejstarší dívky nastoupily jen ve třech. Vačuta se vrátil k nejstarším chlapcům, to též platí o Danovi, ovšem v kategorii B1. Kuba to zkusil o věkovou kategorii níž než Luboš. Adéla si z atletiky moc nedonese, neboť jakýmsi meziskokem se zúčastnila pouze hodu kriketovým míčkem. (Co předcházelo, není třeba rozebírat.)

No to byl jednou zajímavý závod. Co disciplína to nějaký zážitek. Tak třeba ve sprintu, to jedna dívka vystartovala dřív, možná tak o zlomek sekundy, a start se musel opakovat. Jako jedna z mála jsem ale reagovala na opakovanou zvukovou signalizaci zpomalením a návratu ke startu. Chudák Kinga a Evelína si zaběhly celou šedesátku a až v cíli zjistily, proč pan učitel střílel tolikrát za sebou. Možná i to mi pomohlo, tyhle dvě při již povedeném startu předběhnout - patnáctiletá suverénka Inga byla však k nezadržení.

Druhá disciplína skok daleký se celkem povedla. Tuším, že jsem skočila 338 cm. Vím, umím více, ale třeba minulý rok na sportovkách tohle neskočila ani nejlepší skokanka v naší kategorii! Nejhlavnější ale bylo, že jsem se mohla rozeběhnout naplno a skočit v pořádku. Ještě nedávno, vlastně jen krátce po příjezdu z Plzně mě zlobilo koleno a to dost vážně. Jako by se seklo a už se nechtělo natáhnout. Zabraňovalo mi to jak ve skoku, tak ve sprintu. Opravdu zázrak, že noha sice po doskoku bolela, ale při provádění mě nechala na pokoji.

Předposlední disciplínou čtyřboje byla koule. Tak to byla strašná sranda. Tři pokusy a z toho dvakrát neplatný! Proč? Já nevěděla, že když se vracím, musím na začátek toho kruhu a nevylézat z něho šikmo. Ještě že mě po posledním pokusu jeden rozhodčí chňapl za loket a odtáhl tím správným směrem. Ten mimochodem měřil něco málo přes šest metrů a stala se mou jedinou disciplínou, kde jsem porazila Ingu! A nakonec běh na 600m. No to nás na tom malém prostoru odstartovaly všechny závodnice, četně i těch starší. To znamenalo závod po boku Kristýny. Ta vyhrála všechno, co se dalo, šest set metrů si šla vyklusat. Radila mi, ať se jí držím, že ty holky, co vystartovaly, jak šílené to tempo nemůžou udržet. Trochu to byla moje blbost, že jsem na ní dala i přes vlastní zkušenost že MOJE soupeřky to udrží. Po první dvoustovce jsem tempo zrychlila a snažila se holky doběhnout. Nešlo mi o to předběhnout Ingu, to jsem hodila dávno za hlavu. Ale Kingu a Evelínu jsem doháněla a samotnou mě překvapilo, jakou rychlost ještě po prvním kole dokážu vyvinout. Byla jsem na tom daleko, ale daleko lépe, než minulý rok. Holky jsem doháněla v cílové rovince, která ale není moc široká a ty dvě vedle sebe by se předbíhaly docela dost těžko. No a třešnička na dortu přišla právě v tomhle okamžiku, tělo nějak předběhlo nohy a s kombinací s kluzkým povrchem?. Suma sumárum - švih sebou o zem! A ještě lepší - 20 metrů před cílem! Tahle dráha je pro mě snad prokletá, už minulý rok dopadl neslavně. Popadl mě šílený vztek, ale vstala jsem a ten zbytek spíše doběho-kulhala. Nebo jak bych měla ten styl nazvat. Takový kousíček chyběl! V cíli nakonec čtvrtá, za všemi svými soupeřky, avšak Kiki až za mnou. Takže aspoň to mi mohlo být jakousi náplastí - teď mi paní Hendrychová dluží čokoládu dle vlastního výběru. Ona si sice nemůže moc vzpomenout, ale všichni zúčastnění vědí, že při jedné snídani padla výzva, zda třeba Kiku nepředběhnu. A předběhla. Neřeklo se, jakým způsobem má Kiki běžet.

Pak následovalo slavnostní vyhlášení. Nejprve se zmiňovalo včerejší plavání. Moc jsem nepochopila, jakým systémem se vyhlašovalo, ale mezi čtyři oceněnými jsem byla i já. Tááákhle hezké plavecké brýle jsem dostala! Atletika byla samostatná jednotka, tedy ten čtyřboj, který jsme dnes absolvovali. Kristýna netrénovala přes dva roky, atletiku pověsila na hřebík. A přesto ji to zlato na krku ZNOVA viselo. Supr!! A zlatou medaili si z Polska odvezl i Dan. V naši kategorii zvítězila nepřekvapivě Inga. Kinga dostala bronz. Zásluhou vítězství v kouli jsem se na svých druhých závodech v Owiňsku vydrápala na stříbrnou pozici! Přiznám, že tahle medaile je jedna z nejkrásnějších jakou jsem kdy dostala, a při té úžasné atmosféře, kdy pouštěli Queen: ?We are the champions?, dokonce i slunce zasvítilo?. Wow! Zážitek jak hrom! Odpoledne jsme spolu s Levočou navštívili vojenské muzeum. Byl to krásný obrovský komplex. Vylézt na tank se každý den přece jenom nemůže, že? Zvláště dospělí se cestou hodně popichovali, táhli jsme se Slovákama dlouhý spor o večerním hokeji. Ten den se totiž v Minsku rozehrávalo MS a hráli zrovna Češi proti Slovensku. Umíte si představit, jaká sranda to byla, ty komentáře, když jsme dělali společné fotky? Např.: "Tak teďka úsmev, teraz sme ešte kamoši, ale zajtra bude Opava chodiť so sklopenými hlavy!"Jak večerní hokej dopadl- přesně naopak! Ale neměli k tomu daleko Slováci, naši ?bratia? to ale vzali sportovně, kámoši jsme zůstali pořád.

Čtvrtý den, tedy v sobotu 10. 5., náš čekala kanoistika. Netušila jsem, co od toho čekat. Párkrát jsem v nějaké loďce seděla, ale vždycky to bylo klidné plutí po menším jezírku. Ale dnes jsme mířili na řeku! Chuděra Kuba, nejprve vyfasoval černé pádlo a pak se mně snažil přesvědčit, že bude lepší, když si ho se mnou vymění :D. Rozdělili jsme se do dvojic, většinou to bylo děti plus někdo zkušený dospělý. Já jsem šla nakonec jedním fotografem, polským Lukášem. To byla docela sranda, neboť já Polskému jazyku absolutně nerozumím. Takže jsem měla průvodce, u kterého jsem marně tápala po překladu. Počasí moc nepřálo, zůstalo dost chladno. Ale dlouhá plavba vás rozhodně zahřeje. Řeka se táhla několik kilometrů, od veslování pak dost bolely ruce. Ale ten zážitek za to stál. Poslední společný podvečer jsme si zahráli Česko-Slovenko-Polský fotbal. Vačuta běhal jak šílený zajíc a říkal, že tak ho nohy nebolely ani po čtyřech kilometrech. Byla to bomba, krásně jsme si zahráli. Poslední aktivita sportovního rázu nás čekala v neděli 11. 5. Někdy okolo desáté dopoledne jsme kdesi zaparkovali a odstartovali naši túru po Polské přírodní rezervaci. Tam měli překrásnou přírodu, byla to moc fajn procházka. Vzhledem k tomu, že jsem zvyklá chodit, tak jsem si tuhle poslední vsuvku krásně užila. Horší už to měl Kubík známý tím, že dva kilometry jsou pro něj moc. Na konci túry jsme navštívili muzeum právě toho parku. Opravdu moc krásná práce. Ještě ten den jsme se ale museli vypravit domů. Loučilo se nám těžko, hodně jsme se spolu spřátelili, a to ze všech národů.

Když jsme přijížděli, brala jsem to jako trénink před blížícími se sportovkami. A místo toho jsme přijeli znova a lépe. Těšíme se na příští ročník. Eva Lesová

Duben - Goalballové soustředění v Plzni 2014

O víkendu 25. - 27. 4. se v Plzni konalo goalballové soustředění mládežníků. Nebýt několika neuvěřitelně ochotných lidí, tak bych vám o něm nemohla moc napsat, neboť bych se tam vůbec nedostala. Jak to tak bývá, termíny se kryjí a tak asi devatenáct lidí z naší školy mělo zrovna školení. Čistě teoreticky nezbyl nikdo, kdo by se s námi na tak dlouhou cestu vypravil. Já měla ale tu kliku, že to na poslední chvíli vyšlo. Vlakem jsem se na druhou stranu republiky dostala s Honzou Boškem a s jeho kamarádkou Vilmou (ti si pro mě přijeli až z Prahy, no řekněte mi, kdo by to v dnešní době udělal?). Kdo se o goalball moc nezajímá, tak jen upozorním, že Honza Bošek je hráč české goalballové reprezentace.

VÍCE ZDE >>>

V Praze se k nám přidal ještě jeden nový kamarád, jmenoval se Tomáš a goalball začal hrát o dost později než my. Přesto měl naprosto raketový vzestup. Hraje mezi dospělými v BSC Praha, takže nás ?záklaďáky? značně předčil. Tomáš byl ale strašně fajn, byla s ním hrozná sranda. Přidal se taky k těm, komu se přišila přezdívka. Začali jsme mu říkat TU TEN. Pak se k tomu ještě vrátím?

Do školy pro zrakově postižené jsme dorazili právě včas na zahájení. Docela mě účast překvapila. Oproti jiným ročníkům tady přišlo, nezvykle víc dívek a také nejmenších nadějí bylo více, než nás, ostřílených hráčů. A přesto nás tu bylo nějak poskromnu. Liberec dorazil až v pátek večer, takže na první hry zde s námi nebyl. Brno bylo kompletní a také Plzeňáků přišlo dost. Ale děti z Míráku nebo Hradčan se nezúčastnilo tolik, jako obvykle. Že Olomouc nepřijela vůbec, jsem si všimla až druhý den. Občas byla sranda, když jsem nevěděla ke komu jít. Stala jsem se takovou samostatnou jednotkou.

Jinak dospělí hlavní aktéři zůstali kompletní. Kromě už zmíněného Boška nás goalballem provázeli panové K. Novotný, P. Vošahlík a paní M. Kulíšková. V pátek jsme neztráceli moc času a po několikati úvodních hrách jsme se již rozdělili na dvě skupiny - malí a velcí. Já šla do té druhé, bylo nás přesně deset. S panem Vošahlíkem jsme si probírali hlavně teorii: rozměry hřiště, orientační lajny, branky?, ale přišel čas i na zkoušku obrany (bloků) a střel.

Po hodině jsme se vyměnili s malou skupinou. Šli jsme s paní Kulíškovou ven před internát. Tam jsme hráli fotbal s ozvučeným míčem, protahovali si svaly, a kdo chtěl, sednul na tandem a trochu se projel. Trošku náhodou jsem se tak potkala s jednou paní rozhodčí, která si mě pamatovala z březnového kvalifikačního turnaje v showdownu. Docela se divila, co tady dělám. ? V této době Tomáš dostal svou přezdívku. Když jsme šli na louku, vyprávěla jsem Katce a Skrblíkovi (Brno) něco o dostizích. Jakýmsi způsobem jsem se dostala ke koni, který se jmenoval Tu Ten. Tomáš byl z toho jak na větvi. Paní Kulíšková narazila na problém se jmény, když se vlastně zjistilo, že ve skupině máme hned tři Tomáše. A tomu nejstaršímu pořád říkala Lukáš. ?Paní učitelko, já se jmenuju Tomáš, slyším na Lukáš, ale jestli vám to pomůže, klidně mi říkejte třeba Pepo!? To byla chlamačka, to si neumíte představit! Někdo mu říkal Tony, ale vzhledem k tomu že slyšel i na jméno Tu Ten, přezdívka mu už zůstala.

Po večeři jsem se přidala k brňěnské výpravě a šli jsme okouknout pouť, která právě stála za internátem. Okoukávali jsme hodně kolotočů a atrakcí, ale ani do jedné se mi moc nechtělo. Až přišel Skrblík (Dan Přikryl- Brno) s tím, jestli si s ním nezajezdím na autodromech. To byla taková bomba!! Umí jezdit jak v rally, to se mu musí nechat, ale se mnou moc neblbnul. Nejlepší hláška toho dne: ?A teď pojedeme, jak paní Machancová!? Dvě vteřiny na to do nás někdo prudce narazil ze zadu. Buchli jsme smíchy. Ještě že nás paní vedoucí z Brna neslyšela, ta by nám dala.

K večeru dorazila skupina Liberce. Docela početně. Mezi nimi i můj Křeček, který byl z mého náhlého objevení totálně hotový. Kdybychom paní Paříkové nevolali kvůli pokojům, bojím se, že by měl kamarád šok. Absolutně nečekal, že se v Plzni objevím. K večeru jsme s Katkou využili toho, že většina Brna fandí svým hokejistům a dodělávali dáreček pro Skrblíka, který slavil příští den narozeniny. Měli jsme pro něj nachystáno něco velkého. Větší překvapení mi připravila Liberecká Barča, která mi prozradila, že Křeček je má taktéž- ale v neděli! A nic mi předem neřekl, lump jeden!

V sobotu jsme se ze dvou skupin rozdělili na tři. Dopoledne jsme se měnili na stanovištích goalballu, showdownu a různých her jako včera. Goalball mi dal opravdu zabrat, ale musím říct, že mě to určitě posunulo dál, alespoň co se střel týče. Strašně mě to tam bavilo. Snažili jsme se nacvičovat orientaci na hřišti a nacvičovali penalty. To bylo hodně zajímavé, docela bych to doporučovala všem, co goalball hrají.

Na obědě nám oznámili, v jakých týmech budeme hrát tradiční turnaj ?O pohár Doubravky?. Taky se vyhlašoval nejlepší ?malý? a ?velký? hráč v showdownu. Vůbec jsem netušila, že se tento doplňkový sport nějak hodnotí, předem nám to neřekli. Pro jednou se mi podařilo prosadit opavský showdown i tady (mimochodem, zahrála jsem si tam s celým týmem Plzeňáků. Jsou kluci strašně šikovní, fakt. Nebudeme to mít za měsíc lehké obhájit vítězství popáté za sebou). Dostala jsem takový naprosto peckový tenisový míček. Ale měl třikrát větší rozměry, než normálně. Skáče dobře, to se musí nechat. Mám z něho šílenou radost.

Po odpoledním klidu jsme se sešli v tělocvičně. Do té doby jsem neměla tušení, kdo jsou ti kluci, které na obědě hlásili, že budou hrát se mnou. Každý z jiného města, jeden klučina, Honza, patřil k Brnu, druhý, Lukáš, přijel z Prahy. Suma sumárum hráli jsme pod názvem Praha Hradčany. Kluci byli ze všech nejmenší. Neměla jsem možnost, vidět je při tréninku, ale Vilma říkala, že jsou oba šikovní. Trošku jsem je podcenila, první, co mě napadlo, když jsem je viděla, bylo, jestli nepatří náhodou do kategorie malých goalballistů.

Dnes nás čekal zápas proti Liberci a pak proti Plzni. Vzhledem k tomu, že jsem nevěděla, jak hoši hrají, nemohli jsme přijít na to, na jaké pozici má kdo být. Vzrůstem největší jsem si myslela, že bych měla hrát na středu. Ale větší praxi jsem nabírala doteď na levé tyči. Až jsme nakonec požádali Honzu Boška, aby nás jako zkušený hráč rozestavil. Podle toho, jak rychle kdo dělal bloky, to dopadlo přesně tak, jak jsme tipovali. Já šla na levou krajnici, Brňák hlídal pravou. Do středu nastoupil Lukáš. První zápas byl plný překvapení. Proti Liberci kluci uplatnili takzvané ticháčky. Přesně podle rychlosti míče, protihráči poznali, kdo právě střílel. Oba stříleli buď středně rychle, nebo pomaličku. Právě tyto hody nám dali nejvíce bodů. Já oproti nim střílela jak hurikán :D. Lepší přirovnání mě právě nenapadá. Trenéři mě naučili střílet s rozběhem a toho jsem teď naplno využívala. Co se týče Lukáše, byl opravdu moc šikovný. Pustil gól stylem, že ho míč přeskočil jen jedinkrát. Vyhráli jsme tuším 13:6! Po této zkušenosti jsme sestavu neměnili. Jenže Plzeň není Liberec, na tu se musí jinak. Uvědomili jsme si to příliš pozdě. Lukáš měl najednou proti sobě Járu Levýho a to je už prosím pořádný kanón. Když jsme v prvním poločase prohrávali 6:0, Bošek jako náš kauč se rozhodl sestavu trochu pozměnit. Vyměnila jsem si místo s Lukym. Na středu jsem hrála dobře, bavilo mě to. Měla jsem jistotu, že vykryju více místa, než když bráním na rohu. Kluci ztratili víru ve vítězství. Chápala jsem je, ale takto se hrálo potom těžko. Prohráli jsme 10:0, ale snažili jsme se.

Poslední dopoledne jsme začínali proti Brnu. A začínali jsme krásně! Na středu jsem již zůstala, Lukáš nechtěl proti Skrblíkovi jít. Nejprve jsme vyhrávali 3:0, pak se jakoby nejlepší tým letošní sezony probudil a hru brzy vyrovnal. Byl to zápas napínavý jak kšandy, do poslední chvíle jsme drželi remízu. Nakonec jsme ale mojí chybou (ten míč se vážně dal chytit) prohráli o gól. Proti Brnu jsem si ale hru dokonale užila. Po nás nastupovaly mladší děti.

Jo: novinka, do Plzně hráli menší na šířku tělocvičny, teď se zavedla hra i pro ně na poctivě dlouhé hřiště. Góly padaly trochu častěji, přeci jen je pro ně mnohem těžší uhlídat devítimetrovou branku, ale zdá se, že jim tato změna svědčí. Poprali se s ní bravurně.

Hned po nich jsme nastoupili do posledního zápasu. Ten jsme byli přesvědčeni, že vyhrajeme. Stalo se tak, ale podcenili jsme tu Prahu - Mírák (stejně jako my, tenhle tým obsahoval hráče z různých měst) daleko víc než je zdrávo. Dali nám zabrat, bylo to o nervy. Nakonec jsme vyhráli 15:12.

Pak už jsem s panem Novotným pospíchala na vlak. Kolik lidí jsem já vlastně musela zapojit, abych se na tuhle úžasnou akci dostala? 5 určitě. Ještě před tím, než jsme opustili práh školy, darovala jsem Křečkovi na rychlo udělenou drobnost, Když měl dnes ty narozeniny. Loučení bylo strašné, málem mi i slza ukápla :D. Jak mě se po všech potom stýskalo!

S panem Novotným byla cesta opravdu příjemná, dobře se poslouchaly jeho historky. Ta nejhezčí: ?Neumíš si představit takovou euforii, když jsme vešli na stadion a tam 16 000 lidí?? Nádherná vzpomínka na paralympijské hry v Atlantě 1996. Je ještě z doby, kdy pan Novotný hrál za Česko reprezentaci. Za měsíc té současné začíná ve Finsku Mistrovství světa. Pakli se na něm umístí, do třetího místo, postoupí tak na paralympijské hry v Riu 2016. Nám nezbývá nic jiného, než jim držet palce. Já je držím všechny.

Tak goalballu zdar.

Eva Lesová

Duben - Co očí nevidí?.

To obstará sluch. Neméně to platí při goalballe. Přesvědčit jsme se o tom jeli do Prahy ve středu 2. dubna 2014. S rodinou Hendrychových jsme se já, Jakub, Adéla, Daniel a integrovaný Ondra dostali Regiojetem na nádraží hlavního města. Díky přátelům z Prahy náměstí Míru jsme mohli na zítřejší turnaj přespat na internátu v této škole, za což jsme jim velice vděční. Akce pro nás začala vlastně už v tu středu. Docela náhodou jsme se potkali s Lenkou Zahradníkou, bývalou závodnicí z této školy. Dnes je nevidomá slečna známá hlavně z plavání, sama se dostala v tomto sportu na LPH v Londýně 2012. Já si však ještě pamatuju, že jsme proti sobě hráli šachy - byl to můj úplně první turnaj.

VÍCE ZDE >>>

Nemohli bychom klidně spát, aniž bychom neviděli kus Prahy. Největší zážitek to byl pravděpodobně pro Ondru, který v tomto městě ještě nebyl. Ukázalo se, že má velký cit pro hrady a gotiku a tak se tady cítil jako ryba ve vodě. Obešli jsme klasiku Pražský hrad, Karlův most, Čertovku, Zlatou uličku, Staroměstské náměstí (stihli jsme odbíjení Orloje), jeden pán nás zadarmo pustil kouknout se na úvodní malbu na stropě Staroměstské radnice. Vůbec nechápal, jak je možné, že jsme tam ještě nebyli. Výlet jsme končili za tmy "pod ocasem" (Václavské náměstí). Byla to paráda.

Na druhý den po snídani jsme se s výpravou Prahy náměstí Míru vypravili do Nových Butovic. Těžko říct, jak bych se v tom metru orientovala, kdybych tudy jela sama. Tahle část města se mi zamlouvala. Mířili jsme k budově střední školy - gymnázia pro zrakově postižené. Tady, v jedné ze dvou velkých tělocvičen se konal dne 3. 4. 2014 mezinárodní goalballový turnaj "O pohár ředitele školy". A pak začalo to nejlepší - setkání i po několika letech! Ne ale fakt, díky tomuhle turnaji jsem se zase sešla s kamarády, které jsem viděla naposledy v roce 2011. Například s Kiki Doneovou, nebo Ivetkou Vicenou z Levoče. Obě už delší dobu dochází na střední školy. Nebo například Jíra Jára, Tomáš Mysliveček, Martin Z. (kterého jsem naposledy viděla na v Prosinci) a další lidi. No neumíte si představit, jakou radost jsem měla, když jsem se opět sešla se svým nejlepším kamarádem Lukášem s Liberce (neboli Křečkem). Samotný turnaj už měl za sebou pár utkání, než jsme přijeli. Středoškoláci si zahráli Praha proti Levoči (tým Prahy tvořili domácí studenti Butovic). Týmů středních škol bylo jen tři. Za to každý z jiné země. Ten poslední přijel ze Slovinska! Základních škol bylo pět, nebo spíš šest, jestli byste počítali Olomouc samotnou. Takže zde přijelo, Brno, Plzeň, Praha, Liberec, my a Olomouc. Při slavnostním zahájení se hrály hymny všech zúčastněných zemí. Lidičky, to byla paráda, krásný pocit. Co se týče samotného goalballu, tak tam nás dospělí trošku spárovali - dali jsme se dohromady s Olomoucí. Ne že by nás bylo málo, abychom sestavili dva samostatné týmu, vlastně ani nevím, proč jsme nezůstali sami. Moc se nám to nelíbilo, protože jsme si pak zahráli o dost méně, než jsme si přáli. Jediný. kdo zůstával na všechny zápasy, byl spolehlivý Kuba, který plnil na jedničku roli středového hráče. Já a Ondra jsme si zahráli jen dva poločasy. I tak krátká doba nám stačila k tomu, abychom se přesvědčili, že s Opavou se bude muset na sportovkách v Brně počítat. Hráli jsme dobře, dokonce bych řekla, že to byla jedna z nejlepších her, co jsme zatím zkoušeli. Dokonce i Ondra, který nehrál od soustředění v Olomouci, se předvedl v plné parádě. Nic však z toho nepomohlo, vyhráli jsme pouze jeden zápas, a to hned první proti Praze. Celkově jsme nakonec skončili čtvrtí. Bohužel jsme se nemohli zdržet až do konce turnaje, protože jak známo, cesta do Opavy je dlouhá, ale hned druhý den jsem se dozvěděla, že ze základek vyhrálo suverénně Brno. Středoškoláky vyškolilo družstvo Slovinců. Ty jsem viděla hrát v akci proti Levoči a přiznala jsme si, že proti nim bych hrát nechtěla, zatím. Tahle ?víkendovka? byla velice povedená, už dlouho jsem se nevracela takhle rudá v obličeji, z toho jak moc jsme se smáli. Už aby tady byly další akce, kde se sejdeme s kamarády z jiných měst a poměříme svoje síly.

Eva Lesová

Březen - Norsko 2014

v Norsku mě nezaujala jen nádherná příroda, ale i milí lidé.

Užil jsem si závodní týden na běžkách, kde jsem si vyzkoušel i střelbu ze zvukové pistole a myslím si, že na poprvé to nedopadlo nejhůř, protože jsem trefil 6 terčů z 10. Přivezl jsem si domů krásné zážitky i dvě stříbrné a jednu zlatou medaili.

Nejlepší byl ale poslední hlavní závod na 20 km ( Ridderrennet ), kdy jsem doběhl do cíle a po několika minutách jsme zjistili, že jsem měl běžet jen 10 kilometrů. Pořadatelé z Norska i Česka po chvíli přemýšlení můj čas rozdělili napůl a i tak jsem vyhrál zlato.

Luboš Vachutka

VÍCE ZDE >>>

Březen - 51. ročník mezinárodních zimních závodů Ridderrennet 2014 v Norském Beitostolenu

Skupina 11 zrakově postižených sportovců a jejich trasérů se ve dnech 30. 3. ? 6. 4. 2014 zúčastnila mezinárodních závodů v zimních sportech v norském Beitostolenu.

Díky finančnímu i organizačnímu zajištění sdružení Jeden na jednoho se předvedli na této akci Lubomír Vachutka v běžeckých disciplínách a Kristýna Koyšová v obřím slalomu. Oba závodníci si zpočátku moc nevěřili, proto byla jejich umístění nejen překvapením, ale velkým zážitkem. Luboš přivezl jednu zlatou a dvě stříbrné, Kristýna jednu stříbrnou medaili. Během týdenního pobytu trénovali na svých tratích, závodili ve svých kategoriích, ale také nasávali dojemnou atmosféru, která panovala v celém středisku. Mezinárodního klání se účastnili sportovci nejen zrakově postižení, ale i jinak handicapovaní: mnoho tělesně postižených, sluchově postižených, dokonce i hluchoslepí závodníci v celkovém počtu přes 500 osob (krátký dokument ).

VÍCE ZDE >>>

V rámci programu jsme mohli zhlédnout originální výstavu, svést se na skútrech, kulturně se naladit na Večeru talentů, zkusit si sebeobranu, využít bazén či posilovny v hotelu, účastnit se BBQ přímo na sjezdovce a závodišti, zadovádět si na diskotéce nebo vychutnávat zasněženou norskou krajinu ponořenou do slunečních paprsků na mnoha běžeckých či turistických trasách.

Děkuji sdružení 1na1 za získání nových zážitků a možnost ukázat, že naši mladí sportovci mají velký talent. Gratuluji i ostatním účastníkům za jejich skvělé sportovní výkony a umístění.

Jana Čmelíková

Březen - Exkurze: Velký svět vědy a techniky

V pondělí 17.3 2014 jsme se vydali na výlet do Ostravy Vítkovic. Hned vedle vysokých pecí je totiž nově otevřená výstava vědy a techniky. Vlastně si pod tím můžete představit obrovskou budovu hlavně z betonu, skla a železa. Protože jsme přijeli o asi půl hodiny dřív, než bylo původně domluvené, dovolili nám jako bonus zajít si do "sekce" U6. No tak to byla pecka! V obrovském sále měli vystavené různé typy aut, motorek, kol, jednu velkou ponorku, několik simulátorů na řízení, jedna OFU koule, starý hasičský vůz?. Bylo tam toho na vyzkoušení plno. Ale ani za těch dvacet minut se to nedalo projít všechno. No na mě největší dojem udělala rozhodně ta ponorka. To vám byla obrovská železná konstrukce, plně vybavená vším, co by do ponorky mělo patřit. Četně okénka přímo do moře, periskopu a horní vyhlídkovou věží! Paráda! Tohle bych vám fakt doporučovala navštívit.

VÍCE ZDE >>>

Potom jsme se odebrali do té nové budovy U12. Rozdělili jsme se do tří skupin, každá dostala jednoho průvodce. To mi připomíná též docela dobrou hlášku paní učitelky, takže o smích nebylo vůbec nouze. Třípatrový komplex je docela ještě prázdný, měl by se v pozdější době více naplnit. V jedné místnosti (takové multifunkční řekla bych) jsme se zase sešli všichni do kupy. Čekalo tam na nás představení několika mladých lidí. Tak to byl největší mazec celého dne. Představení se neslo v duchu napůl přednášky a napůl ukázky několika pokusů. Celé se to točilo o životě a objevech Alberta Einsteina. Pokusil se nám vysvětlit podstatu kvantové fyziky. Jeden z pokusů, jsem se rozhodla risknout na sobě. Výsledkem byly plameny, které mi vyšlehly přímo z dlaně. Tak zážitek opravdu parádní, ale nedoporučovala bych to zkoušet doma. Jako poslední aktivitu jsme si zkusili manipulaci letadýlek bumerangů! To byla strašně super věc, taková plastová odstřelovací hračka. Ale komplet všichni jsme se na tom vyřádili. Nebylo málo lidí, kteří by tuhle věc měli rádi ve škole.

Celá akce byla super. Vrátili jsme se domů se smíchem a snad jsem si i něco odnesli z vědomostí.

Eva Lesová

Březen - Pobyt s environmentálním programem na CEA Sluňákov

Ve dnech 3. - 5. 3. 2014 odjeli žáci vyššího stupně na pobyt s ekologickým programem "Sedm barev duhy".

První den se žáci seznámili s příběhem člověka, který chtěl mít duhu jen pro sebe, vyslovil tedy přání, aby zmizela a ona se opravdu ztratila. Pak mu nezbylo nic jiného, než ji jít hledat do světa. Cestou se setkával s různými lidmi, musel řešit mnoho úkolů a poznával, že být sám a opuštěný není nic lehkého. Hledali jsme barvy duhy v přírodě, sledovali pobytová znamení zvířat, stavěli bobří hrad a odlévali stopy. Také jsme se naučili písničku o mracích, bubnovali na drumbeny jako různé druhy deště a hlavně - byli často venku.

VÍCE ZDE >>>

Druhý den nás čekal celodenní výlet do okolního lužního lesa. Opět jsme plnili úkoly zadané lektorkou Sluňákova, které nás vedly k poznávání přírodních jevů, ale také poznávání sebe sama. Některé soutěže byly týmové, takže spolupráce mezi jednotlivými členy skupiny byla důležitá. Ke konci nás čekalo milé překvapení - opékání špekáčků, chleba a jablek na Lovecké chatě. Večer, přestože někteří již byli hodně unavení, jsme ještě využili krásného počasí a na nedalekém hřišti si zahráli fotbálek. Na večer nás čekala "stezka odvahy". Nebyla tak dlouhá, ale přesto stála za to.

Ve středu jsme se tematicky dostali do společnosti lidí, kteří dříve museli využívat přírody ve svůj prospěch, častokrát tak, aby přežili. Vyprávěli jsme si o pečení chleba, o práci, kterou museli dříve, ale i v současnosti lidé vykonat, než se jim dostal pecen chleba na stůl. Zkusili jsme mlátit obilí, mlít mouku, vytvořit si z celozrnné mouky chlebánky, upéct je a nakonec i sníst. To, že nám náramně chutnaly, nemusím asi ani psát.

A tak jsme došli k poznání, že je při práci důležitá nejen komunikace mezi jedinci, ale také spolupráce a vzájemná pomoc.

Za umožnění pobytu patří dík Nadaci Leontinka.

Únor - Sněhuláci pro Afriku - Žijí ještě sněhuláci?

Zdá se to sice nepravděpodobné, ale i letošní zimu v únorovém jarním počasí lze najít místo pro postavení sněhových kamarádů. Ačkoli jsme proto museli odjet 11. 2. 2014 z naší milé Opavy až do Staré Vsi u Rýmařova. Ale co bychom už nespojili návštěvu našich dobrodruhů, kteří se právě do těchto míst vydali na letošní lyžařský výcvik s výtečnou a charitativní akcí? Nedávno se totiž vyhlásila celorepubliková akce: Kolo pro Afriku.

VÍCE ZDE >>>

Za startovné 50,- Kč postavit jednoho sněhuláka. Musím říct, že celý den byl náramně veselý, přestože sněhu nebylo moc ani v této horské oblasti. Vydrápali jsme se proto něco přes čtvrtinu lyžařské sjezdovky a začali stavět naše umělecká dílka na jejím okraji. Než k tomu však došlo, museli jsme samozřejmě využít toho bílého materiálu na sněhové bojovky. Koulovačka a házení se do sněhu byla zatraceně úžasná legrace! Chtě nechtě jsme do toho zapojili i naše dvě aktivní učitelky paní Menšíkovou a paní Čmelíkovou. Ale vzhledem k tomu, že ani ony se neudržely bez smíchu, řekla bych, že jim to nevadilo. Přeci jen jsme se nakonec docela uklidnili a začali stavět. Z toho zmrzlého sněhu se právě dvakrát kuličky vyrábět nedaly. A tak jsme spíš využili techniku: lepte na sebe vrstvy, však ono se to nějak vytvaruje ?. Netrvalo to dlouho a na světě byli naši různorodí sněhuláci. Maličcí do roku i velcí, kterým se jen těžko uzvedla hlava. Sněhulák, kterého jsem sestavila s Michalem a Honzou z mojí třídy patřil do jakési střední kategorie. Po třech zcela neuspokojujících pokusech se nám podařilo vyrobit jakéhosi ?kokosa na sněhu?, se šikmými očima z klacíků a na hlavě mu vyrostly dredy z trávy. Úplně nečekaně vytáhla paní Čmelíková sáček s mrkvemi a všem sněhulákům rozdala spravedlivě nosy. Potom jsme ty naše výtvory vyfotografovali. Velice zajímavá musela být ta fotka, jak se snažím našemu Dredáčovi sníst nos. Vážně jsem na tu mrkev měla chuť! ?. A nakonec začala sněhová válka znova a tentokrát naplno. Všichni jsme byli aspoň z půli mokří. Já teda měla kalhoty úplně durch, ale bylo mi to jedno, protože takovou srandu po úterku jsem už dlouho nezažila. Sjezdovku jsme opouštěli se smíchem a náš další cíl byla chata Relaxa. Takže po krátké procházce jsme se sešli i s výpravou naší školy, která tady trávila celý týden. Byl zrovna čas oběda, a tak jsme na chatě ještě nějaký čas pobyli. Usušili mokré věci a popovídali si s kamarády. Vzhledem k tomu že lyžařských výcvik absolvovali jak Terka s Kubou ze sedmičky tak i náš integrovaný Ondra, měla jsem chvíli pocit, že jsme se vrátili do Krkonoš. Po cca dvou hodinách jsme se vrátili na autobusovou zastávku a čekali jsme na cestu domů. A v autobuse - to byli perly! :D - to kdyby nás někdo natáčel, tak by s toho mohl vytvořit vysoce komediální snímek. Opravdu, některým hláškám se směji ještě teď.

Byl to moc příjemný den, počasí nám vyšlo a užili jsme si pořádnou porci smíchu.

Eva Lesová