Konkrétně z naší třídy jeli všichni kromě Mirka Bendíka. Myslím, že ani paní Kateřina Prchalová, Jana Čmelíková a Romana Menšíková, které jely s námi, toho v žádném případě nelitovaly. To, že byl právě pátek 13. 12, se podepsalo snad jen na tom, že jsme asi třikrát v Ostravě hledali správný směr. Pak už šlo všechno jako na drátkách. V obrovském sále se nashromáždila spousta lidí. Ani si nedokážu tipnout počet. Samotný koncert byl obrovským zážitkem. Kdykoli mezi písněmi jsme se mohli kluků z kapely na něco zeptat. Richard Krajčo měl taky někdy dost vtipné hlášky. Vzhledem k tomu, že skupinu poslouchám, znala jsem texty téměř všech hitů, které v ten večer zazněli. Až na jednu. Když se někdo zeptal, jaká byla úplně první písnička kapely, zahráli nám píseň Kryštof. Podle této písně se skupina taky pojmenovala. Což byla jedna z mála otázek, co jsem chtěla vlastně vědět. Jenže páč jsem už po třetí písničce měla hlasivky někde na odchodu a seděla jsem hodně daleko od podia, nějak k tomu nedošlo :D. Další hitovky, které jsme zažili v živém podání byli třeba: Inzerát, Střepy, Obchodník s deštěm, Ženy a další. Jako poslední zazněla jedna z nejnovějších a taky nejkrásnějších: Cesta. Ono když sedíte v tom sále, všichni zpívají, teď ty reflektory, úžasná atmosféra, no to je něco úžasného! Nakonec došlo i na fotografování a autogramy. Nakonec jsem je získala všechny, ale trvalo to dlouho :D :D :D :D . Ale bez toho jsem odjet nemohla, už jen kvůli tátovi, kterému jsem to slíbila. Doma jsem pak rodičům všechno vylíčila. Táta byl nadšený, oba totiž víme, že něco takového si musíme dobře zapamatovat. Tohle se už nikdy nemusí opakovat?

Eva Lesová

Na druhý den jsme už jezdili. Rozdělili jsme se do tří skupin. Nebo čtyř to jednou se rozkouskovalo :D. Ti nejzkušenější po ranním zopakování a menším rozcvičením už mohli dopoledne vyjet do terénu. Říkali nám tým X. Krom Daňouse do téhle skupiny spadala celá Opava. Navíc se k nám přidal i Křeček a Mašina a Martin Jozífek (kterému se přezdívá Jousef)? no prostě ideální skupina. Jezdili s námi Lucka Hendrychová a Vít Paterek a první dopoledne dvě studentky s Jílemnic, které už dobře známe. Sněhu bylo dost a počasí taky hezké. Byla jsem opravdu šťastná, že jsem zas na tom úžasném horském vzduchu a že nám to pod běžkami klouže. Navzájem jsme se předbíhali v pádech. Nejvíce téměř vždy utržil Kubík. No prostě srandy kopec. Po obědě jsme dostali dvě hodiny odpoledního klidu. A po něm zase ven. Tentorkát jsem každý dostal vodiče do dvojice, někoho ze studentů, nebo samotného hlavního trenéra Davida Šnajdra který défakto celou naší skupinou vedl. Já jsem měla do dvojice přeřazeného mladého Vojtu, jen o pár měsíců starší než já. Bylo to s ním strašně super, užili jsme si spousty srandy, fakt jako skvělý kluk. Naše duo jsme stvrdili hned na začátku kdy, jsme v prvním pořádném kopci hodili kotrmelec o sebe a dlouho nikdo nevěděla která ruka či noha je jeho ?. Trénink se studenty je opravdu trénink, domů přijíždíme slušně unavení. Ted den jsme dohromady našlapali okolo 14 km! To byl upřímně můj osobní rekord. Po večeři jsme každý večer sedávali na chodbě a hodnotili právě proběhnutý den. Na řadu přišlo i pár vtipů (původně měli být jen tři ale co už?) a hudební představení našeho Danka. Po rozchodu si do večerky mohl každý dělat, co chtěl. Já s Ondrou jsme například hodně kreslili. A v devět večer se už muselo zalehnout?.

Následující dny probíhali velmi podobně. Všechny skupiny dělaly viditelné pokroky. Někteří stáli na běžkách poprvé v životě. Co bylo příčinou mojí větší krizi probíhající druhou noc a která způsobila nucené vynechání dopoledního tréninku je mi doteď záhadou. Do konce týdne jsem už neposbírala tu sílu, kterou jsem měla první den a byla jsem ráda, že za svou skupinou moc nepokulhávám. V úterý jsem se tedy dostala na běžky jen odpolední trénink. Byl to právě jeden z dnů, kdy počasí zůstalo nakloněné nám a z okna vykoukla dokonce i Sněžka! Pokud slunce zářilo, pohled na horské masivy, byl nepopsatelně nádherný. Tak krásné počasí nakonec vydrželo dokonce ještě třikrát. Ale jinak zůstávala v atmosféře těžká mlha. Ve středu jsme měli odpočinkový den. Odpoledne jsem, měli obyčejný výcvik. Se studenty jsme ale našli zcela ideální úsek pro nácvik bruslení. No perfektní! Zkoušeli jsme to nejprve bez hůlek a s ruky za zády. Sice jsme toho na konci měli plné zuby, ale dokonce i na sobě jsem zlepšení zareagovala. Neuvěřitelně dobře si vedli hlavně Křeček, Ondra a Mašina. Stali se takovými tahouny naší party. Odpoledne jsme si užívali zimních radovánek a různých her. Ani tehdy však nechyběli mini vyjížďka na těch dlouhých lyžích. Chytli jsme zrovna neuvěřitelně krásný západ slunce! Velké štěstí, to se vidí málokdy. A potom zpět do chaty. 2x v týdnu jsme si stihli dokonce zahrát Česko. A pak nastal čtvrtek, den tradičních závěrečných závodů.

Závodili jsme ve skupinách, v kterých jsme vlastně šlapali celý týden. No a každá skupina podle schopností dostala jinou trasu. Tak Xko mělo tu nejdelší, že ano? :D Cesta vedla k vysílači a třikrát kapsou nazpět. Bylo to super. S křečkem jsme si popřáli hodně dechu a málo pádu. Nakonec jsme to udýchali všichni, i když nás to stálo hodně sil. A přeci jsme přežili a úspěšně doplachtili do cíle- hurá! Odpoledne jsme měli volnější. Po třech skupinách jsme se zúčastnili volného programu v podobě sáňkování (naší atomovou bombu v podání mě a Kubi opravdu chtělo natočit), tahání sání a různé zimní blbnutí, potom jízdy na sněžném skutru (fantastické!) a třetí stanoviště tvořilo to nejzajímavější. Z nadace Leontinky přišel jeden pár dospělých ukázat nám střelbu ze zvukové pistole. Ta se používá na biatlon zrakově postižených. Samozřejmě jsme si to mohli vyzkoušet. Mě to docela šlo a strašně se mi to líbilo. Na této střelbě dostanete výhodu, že nepotřebujete vůbec zrak. Stačí se jen orientovat pomocí zvukového nejvyššího tónu.

Na večer pro nás bylo kromě vyhlášení závodů připraveno i malé překvapení dospělých. Když se vrátím k těm výsledkům, tak z mladších si bohužel moc nepamatuju. Naší skupině nakonec dominoval náš Ondra Gurecký, který předjel dokonce i Mašinu! Tomu jsem se divila asi nejvíc. A protože Křeček pořád mrumlal, že nechce být čtvrtý a já byla minulý rok třetí, vyměnili jsme si místa ?. Nééé sranda, samozřejmě si to třetí zasloužil, já byla čtvrtá a byla jsem za to ráda. Být v lepší zdravotní kondici, možná bych mu to jen tak nenechala. Nakonec páté místo a to jen pět setin sekundy za mnou zaostala naše Terka. A za Terkou se k Opavským vagonům přidal Kuba. Tolik k našemu bojování. Třešničkou na dortu pro mě, Mašinu, Terku a Amálku (příjmení nevím) se stalo pozvání pana Šnajdra na ovocný pohár. Lidičky něco takového jsme už hoooodně dlouho neviděli. Pan učitel nám pak hodně vyprávěl o jejich sportovním gymnaziu v Jílemnici?

Když dospělý začali hrát scénku ze seriálu Krakonošské pohádky- Krakonošské koření už od první znělky jsme se váleli smíchy! To prostě nešlo se nesmát. Naše paní Hendrychové jako stromy a pan vychovatel jako Kuba a ještě k tomu paní Machancová jako Anče?. No to prostě nemělo chybu! To se nedá označit jinak než pecka, místy jsem litovala toho, že to nevidí celá naše třída.

Běžecké soustředění proběhli v naprosté parádě. Zůstali nám vzpomínky na tenko úžasný týden plný smíchů, pádů a sněhu. Už se nemůžu dočkat příštího ročníku. Ačkoli tam s námi již nebude Mašina (proč musí být devítka na základce konečnou?) ?. Aspoň, že nám bude své příjemné mrumlání stále připomínat Křeček.

Eva Lesová

No moje bouřlivé přivítáni s Křečkem alias Lukáš Faiferdem muselo pobavit hodně lidí. Po obědě jsme se narychlo ubytovali. Celá Opava se naskládala do dvou místností, kde se hraje showdown (pro mě nic lepšího být snad nemohla). První den jsme se rozdělili do tří skupin. Já byla v té prostřední s Ondrou, Katkou, Terkou z Prahy a Eliškou z Liberce, s kterou jsem se hodně spřátelila a pár dalších chlapců. Střídali jsme se na stanovištích showdownu, relaxoprotahovací části a goalballu. Co se goalballu týče, tak tam si nás na starost vzali Pavel Vošahlík, pán Karel (který většinu z nás naučil hrát tuto hru jako první v Železné Rudě) a Honza Bošek (reprezentant ČR v goalballu). Paní Pavlína Škrobánková jakožto přední trenér showdownu nadchla snad každého pro dřevěný stůl s deskou uprostřed ?. A při protahování s paní Kulíškovou jsme si užili plno srandy. K večeru nás čekal kulturní zážitek- prohlídka arcibiskupského paláce. Bylo to hrozně zajímavé zvláště, když jsme si hodně věcí mohli osahat s rukavicí. Hodně sálu bylo něčím spojeno i s Marii Terezii a to se do dějepisu docela hodí. Když nás něco napadlo, kdykoli jsme se mohli zeptat. Nejlepší byla hláška Křečka Promiňte, že už zase ptám, ale proč je ve vitríně se šavlemi i lžička? Druhý den tedy v sobotu nás venku chytla neuvěřitelná mlha! Štěstí, že naše sportovní radovánky probíhají převážně v tělocvičně. Znova jsme se točili po stanovištích, tentokrát však v delších intervalech. V showdownu jsme si vytvořili družstva a zahráli jakýsi miniturnajek. Také v goalballu přišla na řadu praxe s klapkami. To byl dopolední program. Po obědě následoval chvilkový klid. Největší zábavu v mezičasech pro většinu mládežníků tvořily obrovské šachy a hlavně výtah. I já si jednu partii zahrála, když Křeček trval na tom, že on sám musí být aspoň jeden kůň. Těžko ale vysvětlíte Ondrovi, že když vyhráváte o věžku, a musíte urychleně hru ukončit, že prostě stojíte lépe. Odpoledne nás rozdělili do tříčlenných týmů ve skupinách. Snažili se, aby to výkonnostně stálo nějak vyrovnaně. Já dostala do týmu dva kluky z Plzně, Jardu a Tomáše. Měli jsme si vybrat nějaké jméno. Když nás vůbec nic nenapadlo, pohodila jsem: ?Mně se na těch vašich dresech hrozně líbí ty sluníčka? Tomáš: Hele! Já mám pětku i ty máš pětku! Já: Hezký! No počkej a co má Jadra? Tý brďo on má jedničku! 155! Záchranka! A jméno bylo na světě :D. Takovou halus to jsem ještě nezažila. Ještě ten den jsme odehráli zápas proti družstvo Ondry. Byl velice napínavý. Druhý poločas mě Honza Bošek jako kauč týmu posunul do středu. Sama jsem se nakonec divila, jak se mi i klukům daří. Nakonec zápas skončil 7:6 pro nás. Po večeři jsme se všichni vypravili do aqvaparku. To byla pecka! Já a Ondra jsme se přidali ke skupině Liberečáků a užili jsme si spolu spoustu legrace. Velmi příjemný a docela dost poučný zážitek byla zkušenost s nevidomou Eliškou. Ani jednou jsme se od sebe neodtrhli, byla to paráda. A to jsme kromě trychtýře využili celý aqvapark. Velmi šikovná holka.

Neděli dopoledne jsme završili náš malý goalballový turnaj. I skupina nejmenších nadějí měla své zápasy. A stejně tak skupina A. Neuvěřitelné finále bylo mezi týmem Járy Jíru a Danka Přikryla. No to byly perdy! Nakonec však zvítězilo družstvo druhého jmenovaného. Já s rukama jsme si zahráli zcela poslední zápas s družstvem Modrých jejichž většina byla oranžová :D. Dařilo se nám skvěle, šlo poznat, že soustředění udělalo svoje. Vyhráli jsme 15:5 a měli jsme z toho obrovskou radost. Ve své skupině jsme tedy obsadili první místo. Po slavnostním vyhlášení jsme všichni odcestovali do svých domovů. Přes veškeré potíže, co nás s českými drahami potkali jsme se nakonec do Opavy dostali i my.

Celá akce nám dala hodně. Nebylo to jen sportovní zapálení, ale skvělá společenská akce. Mě zkušenost s nevidomou kamarádkou v aquparku jen ujistila v tom, že práce s nevidomými by mohla být do budoucna to pravé. Takového Járu tyhle akce posunulo i do ligy s dospělými. Tak uvidíme kam nás vítr zavane.

Eva Lesová

Pro nevšední sportovní akci vybrali organizátoři tandemovou cyklistiku, kreistorball, boccii a jízdu na koloběžkách. O úspěchu akce svědčí ohlasy zúčastněných dětí. Tak třeba Klára Odehnalová ze ZŠ Šrámkova napsala: Je hezký pocit poznat děti, které nejsou úplně stejné jako zdraví lidé a seznámit se s nimi. Nejvíce mě bavila jízda na tandemech a společná hra s míčem - kreistorball. Nakonec jsme si někteří vyměnili facebook a doufám, že budeme dále v kontaktu a zase se na nějaké společné akci uvidíme.

Jak potvrdila za pořadatele Iveta Hendrychová, zaznamenali organizátoři ještě spoustu dalších pozitivních ohlasů. ?Dětem se líbila jízda na koloběžkách i tandemových kolech, stejně jako kreistorball. Většinou tvrdí, že budou na to hezké odpoledne dlouho vzpomínat,? uvedla Hendrychová.

Měla pravdu, protože rovněž žáci z pořádající ZŠ Havlíčkova byli společným sportováním nadšeni. Sportovní den byl super. Moc se mi to líbilo, nejlepší byly tandemy. Odnesla jsem si spoustu nových zážitků a kamarádů. Mohlo by se to opakovat častěji, hodnotila Zuzana Komárková. Souhlasily s ní rovněž spolužačky Nikola a Aneta, podle kterých by všichni lidé, co pomáhají handicapovaným, za to měli dostat velké díky. Obě by rády zase někdy přišly na takovou skvělou akci. Podobné přání, aby akcí, kde se setkávají zdravé děti se zrakově, tělesně i mentálně handicapovanými bylo co nejvíce, vyslovili rovněž organizátoři. Jsme rádi, že se nám díky projektům daří propagovat sporty zrakově postižených dětí. A ohlasy zúčastněných žáků nás motivují k dalšímu pokračování, unisono potvrdil pořadatelský tým ve složení Pavlína Škrobánková, Lucie Hendrychová, Vít Paterek a Jiří Waldhauser. (mk)

Naopak více sportovní závody nás čekaly odpoledne. Mikulášský kapřík, tak jako každý rok, se konal v bazénu u Školního statku. Plavecké závody mezi námi Havlíčkovci, žáci ze školy Dostojevského a ze Slezského Odboje, měly pro letošek jasného favorita. Plavání s velmi příjemnou atmosférou se rozdělilo na čtyři kategorie. Mladší a starší holky a mladší a straší kluci. Naše škola měla letos zástupce ve všech kategorii. A o to obrovitější byla radost, že celkem třikrát si doplavali pro toho pomyslného kapříka nejvyššího. První závodili starší kluci. Právě zde jsme měli to největší eso- Martina Kláska. 30metrů zvládl svým torpédovitým stylem a o pořádný kus přeplaval všechny své soupeře. Včetně Tomáše Kyjovského, který svou šikovností mnohé překvapil. Pak jsme plavaly my starší holky. Zrovna já jsem měla v rozplavbě Ilču Ambrožovou, která s námi chodí na bazén. V mladších žácích bojovali Vojta Krátký a Ervin Balarin. Ti dva předvedli snad nejtěsnější finiš, co jsem kdy viděla. V posledním klání se předvedli naše Adéla Michálčáková, Lenka Abrožová a Verča z internátu. Všechny kategorie měly ještě jedno kolo. A jak to dopadlo? V mladších dívkách se od nás umístila právě zmiňovaná Verča, která v nabité konkurenci obsadila krásné druhé místo! (přesné výsledky prosím doplňte) a pak už začala zlatá vlna pro Havlíčkovou. V mladších žácích po těsné závodu na druhém místě skončil Vojta Krátký a dlouhé hodiny tréninku posunuly Ervina Balarina na příčku nejvyšší! Mezi námi staršími děvčaty si Ilča vybojovala třetí místo a já si odnášela odměnu za první místo. Mezi nás se dostala dívka s Dostojevského (mám fakt špatnou paměť na jména). Umístění Tomáše si bohužel nepamatuju, ale kdo se nedal zapomenout, byl Martin Klásek. Ten svým výkonem na první místo nikoho nepustil. A putovní pohár? Ten je po čtyřech letech konečně zásluhou právě Marina pro letošní rok u nás!

Všichni soutěžící se velmi snažili. A každý si zasloužil ten upřímný potlesk a obdiv. Snad jsme těmito výkony potěšili paní Pavlínu Škrobánkovou, která nás celou tu dobu doprovázela

Eva Lesová

Nic méně, počet závodníku oproti jiným ročníkům byl strašně malý. Většinu závodů se museli slučovat kategorie. Holky B4 byly jen tři a to Kiki z Prahy ani neplavala všechny disciplíny, jako já s Terkou. Takže k nám skoro vždycky přibyla Nikola Voňavková. Když jsme odjížděli od školy, dostali jsme za úkol přivést, co se dá. No myslím, že jsme to splnili aspoň na 95%. Já jsem si zaplavala pro stříbro ve 25 m znak, 50 m kraul a 50m prsa. V 25 m kraul a 25 prsa jsme zvítězila. To víte, že titul mistryně ČR potěší. Zvláště po tom, co jsem do Brna jela s tím, že poplavu na pohodu a pokusím se nějak hecnout. A uvidíme, co to dá. Nedávno jsme se jakžtakž vykřásala z nachlazení a forma není zrovna u mě optimální. Takže tyhle výsledky mě opravdu mile překvapily. Terka byla taky velice úspěšná, já si teď nepamatuju přesně, jak dopadla, nic méně se umístila stejně jako já ve všech disciplínách a ve 25 znak si na svůj svátek nadělila taktéž titul mistryně ČR. Ondra Gurecký měl z nás tří nejtěžší kategorii, kde bylo skoro vždy víc než pět chlapců. Nic méně si odváží z Brna dvě bronzové medaile! Celý den byla sranda, po závodech jsme několikrát zajezdili v tobogánu. S kamarády z různých týmů to byla bomba.

Už se těším, na příští rok! Nebo na soustředko do Olomouce, aby to netrvalo tak dlouho.

Eva Lesová

Velmi jsme obdivovali přístup a zapálení žáků, kteří i s klapkami na očích předváděli neuvěřitelné výkony. A tady jsou postřehy některých z nich:

-ztratil jsem orientaci a nevěděl jsem, kde jsem
- chce to dobrou taktiku, není to úplně jednoduché
-není to žádná legrace, být stále potmě
- hra vypadá jednoduše, ale musíte se hodně soustředit a poslouchat
- někdy vůbec nevím, kam ten míč jde
- mezi družstvy byli velmi malé rozdíly ve hře, vůbec jsme nepoznali, kdo vlastně hraje
-je to opravdu zkušenost nevidět na vlastní kůži

Velmi zajímavé byli i názory diváků: Zjišťujeme, jak to mají nevidomí těžké. Nikdy předtím jsme tuto hru neviděli a teď ji máme rádi, líbí se nám, jak je napínavá.

Uvědomujeme si, že nejen nevidomí, ale všichni postižení to nemají v životě lehké a potřebují naši pomoc.?

Pořadatelská škola ZŠ Havlíčkova byla ve velkém oslabení, v týmu pro nemoc chyběl klíčový hráč Jakub Giecek. Ale i tak jsme byli svědky napínavých zápasů, ostatní hráči v týmu se snažili, ale lepší výsledek se jim uhrát nepodařil i když jako jediný tým porazil vítěze turnaje.

Prožili jsme zábavné dopoledne a po velkých a vyrovnaných bojích bylo nakonec dohráno v tomto pořadí:

1.místo ZŠ Kylešovice
2.místo ZŠ Šrámkova
3.místo ZŠ Raduň
4.místo ZŠ Stěbořice
5.místo ZŠ Riegrova
6.místo ZŠ Havlíčkova

9. ročník integrovaného turnaje je minulostí a nás pořadatelskou školu těší vyjádření účastníků: Super organizace, příští rok přijdeme zase.

S přispěním názorů účastníků turnaje vypracovala

Mgr. Iveta Hendrychová

V pondělí děti odhalovaly tajemství louky a pozorovaly hmyz žijící na louce. V úterý se všichni snažili prozkoumat vodu, les a okolní krajinu. Dětem i učitelkám se připravený program velmi líbil. Ve středu jsme ještě společně navštívili Zoo v Olomouci. Tento pobyt se mohl uskutečnit díky finanční podpoře Nadace Leontinka, v rámci projektu: "Děti pro les, les pro děti II"

za všechny zúčastněné Eva Hammerová

A zde pár názorů, které napsaly dětí čtvrtých tříd:

Ondra H.: Na Sluňákově jsme mohli chytat a pozorovat broučky na louce. Lovili jsme vodní živočichy a pozorovali jsme je. V lese jsme hráli lesní pexeso.

Filip V.: Zpívali jsme písničky o lese, vodě a louce. Na louce jsme dělali paletky.

Vojta K.: Moc se mi líbilo ubytování. Bylo hezké zkoumat přírodu se zajímavými úkoly. Zaujaly mě úžasné stavby.

Lucie B.: Hledali jsme živočichy v trávě. Dělali jsme paletky z listů a plodů.

Dominik T.: Líbilo se mi, jak jsme chytali vodní živočichy a na louce jsme sbírali hmyz, který jsme pozorovali pod lupou.

Lenka A.: Líbilo se mi hraní her na střeše a zpívání.

Danek K.: V lese jsme hledali různé přírodniny. Mluvili jsme jako žabky a to byla sranda.

Danek O.: Líbilo se mi chytat hmyz a pozorovat ho pod lupou. V domečku jsme měli les, louku, vodu a krajinu.

Díky SK ZP Baník jsme se mohli na cestu vydat v tak velkém počtu, 5 žáků bylo z naší školy, Ondru Gureckého jsme nabírali cestou ve Frýdlantě. První dva dny jsme strávili přímo v Levoči, hned po dojezdu se začal hrát turnaj v torballe, druhý den na stadionu atletika a odpoledne showdown a dohrávka torballu. Většina účastníků se již viděla na jiných akcích, proto bylo příjemné vidět, jak se někteří bez obav pouští do rozhovorů nejen se slovenskými kamarády, ale také s účastníky z polského Owiňska. Ve středu jsme všichni přejeli ještě dál na východ, do Drenice, kde jsme byli ubytováni v pěkném horském hotelu. Tady nás čekaly soutěže v turistické oblasti - postavení a složení stanu, odhad vzdálenosti a směru, hod kriketovým míčkem, apod. a také ne moc dlouhý, ale zato příkrý výšlap na Lysou.

Protože jsme my a přátelé z Bratislavy museli odjet dříve, večer proběhlo slavnostní vyhlášení výsledků a předání medailí a cen. Celý pobyt byl velmi přátelský a i výsledky našich dětí stály za velký potlesk.

Jana

Radost největší, fakt! Vašek Kavan dostal náhradu za stálou spolujezdkyní Zuzkou Komárovou (která s námi nejela) Berťu Hennhofera. Víťa Boček, vítěz z Valtic si brousil zuby na další zásah s Vendulou Čarneckou a Terka Šturzová otestovala své síly s Martinem Steinem. Když jsme přijeli, bylo venku 11 stupňů, takže celkem mráz. Ale sluníčko občas vyšlo, a hřálo slušně. Než přišel start, okoukli jsme ?tábořiště? závodu. Stánky, jídlo atd? Našli jsme tam super akci, kterou si musel každý vyzkoušet! Úplně zadarmo jste si vlezli do takového simulátoru a zkoušeli jste ?jet really?! Ale se vším všudy, s volantem, brzdami i plynem. Když jste po bouračce skončili na střeše auta, tak to s vámi pěkně drncalo. Co vteřinou do vás kdosi hučel ?pravá dva, levá šest, pravá sedm?.? Já jsem teda víc času trávila s vozidlem v křaku a ve stromech než na dráze :D. Fakt se to hodně blbě řídilo. Nicméně - super zážitek, co se jen tak někdy nenaskytne. Druhou akcí jsme si zkusili na trenažérech ujet pět set metrů cp mekrychleji. Luďa doufal, že v závodě pošlapu tak rychle jako na tom trenažéru. Pravda: 500 metrů a 28 kilometrů je kapku rozdíl. Konečně se odstartovalo. Vydali jsme na fitness jízdu. Hned v prvním kopci nám spadl řetěz a ta půl minuta zdržení stačilo všem ostatním, aby nás předjeli. Že by kopírka Valtic 2012? Hned v tom samém kilometru jsme je však téměř všechny zase dohnali a celou následující cestu jsme se udržovali na průběžném druhém místě. Trasa byla od posledně trochu přeměněná. Chyběl brod a ani jsem nezaregistrovala některé sešupy dolů. Terén byl docela super. Sem tam nějaká ta kaluž. A že jedna byla teda fest hluboká! Kdo zná nezapomenutelnou větu pana Peterka ?Sabčo, voda!? Asi tušíte, co se mi v tu chvíli honilo hlavou. Největší kopec však vynechán nebyl a jeho první část jsme vyšlapali po svých. To bylo poprvé a naposledy, kdy jsme s kola sesedli. Jelo se celkem dobře, ani bláta moc nebylo. Šlapali jsme, co se dalo. Luďa je super, sice jsem v některých fázích opravdu měla co dělat abych mu nepřeletěla dopředu. Tak prudké jsou ty kopce. V posledních kilometrech nám opravdu byla dost velká zima. Takže jsme byli rádi, když jsme dojeli do cíle-těsně druzí!!! :D :D :D :D :D Tak se mi zdá že se s toho stává tradice. Ve Valticích druzí, na Silesce a teď. Nic méně je to dost perfektní tradice, jen co je pravda. Mám z toho obrovskou radost, ačkoli to na mě asi nebylo dost vidět. V poslední době, nedávám moc velké nadšení najevo. Jen doufám, že Luďa to ví, protože si ho moc vážím. A nechtěla bych, aby si myslel, že jsem za tenhle výkon nespokojená. Byl to super den. První do cíle dorazili Vašek a Berťa, třetí pak skončili Terka a Martin. Vendu a Víťu potkali na cestě komplikace a do cíle se nakonec ani nedostali. Když už jsme byli všichni, udělali jsme si soukromé vyhlášení a nakonec odjeli domů. Už se nemůžu dočkat jak fotek ze závodu tak dalšího závodního roku, který nám začíná opět na jaře? Takže po zimní přestávce u tandemů zdar!

Takovou šílenost ještě nikdo nezažil. A už vůbec ne ve Valticích! Přesto se však deset statečných dvojic postavilo v sobotu 14. 9. na start závodu KPŽ Valtického Cyklobraní. Vzhledem k nepříliš dobrému stavu terénu, jsme se úplně neshodli na délce trasy. Někteří už předem tušili, že čtyřicítku šticnou jen na dvacet šest kilometrů. Všichni co se pro to rozhodli, toho nakonec vůbec nelitovali. Asi měli víc rozumu než my, co za každou cenu chtěli překonat delší trasu. Taky jsem mezi ně patřila. Mezi favority rozhodně patřili Zuzka Komárová a Václav Kavan, dvojice, která tento závod minulý rok vyhrála. Další tandem se záluskem na přední umístění byla Natálie Kavanová a Prokop Kocur. Já jsem poprvé za celou dobu, co na tandemové závody jezdím, vyzkoušela jízdu s Edou Honkou. Luďa Hendrych alá Torpédo totiž jel s Danielem Toráčem. Lucka Hendrychová dostala parťačku Vendu- sestřenici Filipa a Terky Šturzových. Terka jela s Víťou Bočkem. Na startu byla taková zima, že jsem si nakonec nechala na sobě i tu bundu. Po startu šlo všechno dobře. Eda nešetřil na tempu. Byla jsem sama dost překvapená, jak rychlý je.

Jenže, v desátém kilometru se to celé zvrtlo. Už v prvním kopci nám spadl řetěz a od startu čas od času blbly přehazovačky. Uprostřed blátivého kopce (který doprovázel až na asfalt cyklisty celou cestu až do cíle) jsme zase začali šlapat na prázdno. Tentokrát však řetěz nespadl, ale doslova odletěl dva metry nazpět! A tím pro nás závod skončil? Mrzelo mě to celkem dost. Měli jsme luxusní náskok, sekli jsme se na průběžném druhém místě a po minulém roku kdy jsem s Luďou dojela druhá devět sekund za prvním místem se mi hned tak brzo končit nechtělo. Eda byl ale asi naštvanější ještě víc. Nicméně jsme si to teda užili jinak. Dalších asi patnáct kilometrů jsme šli pěšky, hledali jsme nejkratší cestu do Valtic, čas od času si o něčem popovídali, a když byl nějaký menší kopeček dolů, udělali jsme si z tandemu koloběžku! Na takové srandy prostě při normálním závodě nezbude čas. Občas je nutné hledat všude tu světlejší stránku.

Nakonec nás potkal jeden nezávodící pár na kolech. Ten pán spolu s Edou pak půl hodiny spravovali řetěz. Vůbec jsem jim u toho nerozuměla, takže jsem si hrála s náhradními díly, co jsem měla držet ?. A světe div se, ale oni to opravdu dokázali! Nahodili řetěz na takovou funkčnost, že jsme ty poslední kilometry k autobusu mohli dojet a ne dojít po svých. Na pokračování v závodu to už nebylo, museli jsme jet opatrně, pomalu a na malý převod. Ale dorazili jsme. V cíli už byli Luďa s Dankem a Filip s Čmelíkem, kteří jeli trasu 26 km. Vítězství na trase 40 km si přivezli Terka Šturzová a Vítek Boček. U cíle nás čekali paní Iveta Hendrychová a Jana Čmelíková. Ostatní do cíle už nedojeli, ale došli. Pět hodin jim trvala ta těžká cesta! Všichni se vrátili dost zničení a opravdu hodně špinaví ?. Deště nás prostě letos nešetřily. Na druhém místě nakonec stanuli Natálie Kavanová a Prokop Kocur. Třetí se do cíle dostal jeden polský tandem. Čtvrtí přišli Lucka Hendrychová a Venda, pátí Václav Kavan a Zuzka Komárová a šestí dokončili Martin Honka a Ondra Lange. Tak si říkám, že jsme asi nakonec měli přece jen štěstí, že nás závada na tandemu zastavila tak brzy u cíle. Všichni kdo trasu dokončili, mají můj obrovský respekt a je jedno na jakém místě. Závod tedy nebyl letos úplně to pravé ořechové, ale víkendovka stála za to! Tak například jak se mi při snídani podařilo vyměnit skleničky s čajem Vaškovi Kavanovi, to je super historka na dalších deset let! ? Já si závod užila zase trochu jinak. Takže teď už se moc těším do Oder. Snad nám nevyjde ten poslední možný extrém ? jako že by tam začalo sněžit! To by zas byla nová zkušenost?

Eva Lesová

Říká se: "Začátek špatný, konec dobrý!" a tak to i dopadlo. Cesta z Čech probíhala tradičně sběrným autobusem do Brna, pak s přestupem dál. Řidiči nebyli moc ochotní, takoví dva Karlové. Autobus s minimálním prostorem na nohy, který se asi hodinu jízdy za hranicemi porouchal (díky, Fifo, že se Ti chtělo tak brzy) a my čekali na opravu, případně dovoz jiného. Nakonec byl přece jen opraven a noční jízda mohla pokračovat. Dojezd dopoledne byl záchranou pro bolavé klouby a kolena, ale překvapením pro oči. Naše stany byly umístěny na okraji kempu, kde za plotem a několik desítek centimetrů širokým chodníkem vedla vytížená silnice spojující všechny bary a hotely na pobřeží. Vidina spánku a odpočinku se rázem rozplynula. S větou " přece jsme se sem nejeli vyspat" jsem víc dní nepochodila. Provoz byl totiž stálý, v noci a k ránu možná ještě silnější a hlučnější. Ale aspoň máme na co vzpomínat: k vytopenému pokoji v Bašce, spaní s rozkládající se myší v Gargánu přibude i pocit odsud, že spíte s hlavou na výpadovce.

Moře bylo ale úžasné - písčitá pláž, čisťounká, teplá voda, pomalý vstup do hloubky, bójka dostatečně daleko pro kabrňáky plavce, lastury, na naše přání i vlny na konci pobytu, a přestože dost lidí, tak nepřeplněno. A navíc chyběl bazén, takže jsme se opravdu placatili jen ve slaném?

Z výletů jsme si vybrali asi ty nejlepší - návštěvu Aquafanu - zábavného parku s vodními atrakcemi, který jsme navštívili dva dny, půldenní výlet do San Marina - druhého nejmenšího evropského státu a města, který na návštěvníky dýchne svou historií a kultivovaností. Tady jsme navštívili výrobnu likérů a někteří nakoupili dárky svým blízkým, a večerní jízdu vláčkem s prohlídkou Riccione a Rimini, měst proslulých čilým letním ruchem, ale i vilou Benita Mussoliniho s návštěvou proslulé gelaterie s několika desítky druhů zmrzliny. Sice jsem toužila po Delfináriu, ale delegátka nás z něj zrazovala, že bychom byli zklamaní, takže někdy jinde a příště.

Každý den jsme nějak pěkně strávili, ale domů, to se těšil každý. Někteří na své kamarády a rodiče, jiní na svou postel. Zpáteční jízdu nám zpříjemnili tentokrát stále dobře naložení a usměvaví řidiči a my se všichni vrátili v pořádku s novými, snad příjemnými zážitky. Tak možná zase za rok.

Jana

Po dojezdu do Prahy přišlo na řadu ubytování na kolejích. Potom následovala "doba osobního volna", kterou každý strávil po svém. Ráno jsme se přemístili na závodiště, kde jsme připravili kola. Bohužel jsme neodstartovali všichni, ale jen sedm tandemů kvůli technickým problémům. Samotný závod byl docela fajn, i když dost náročný. Ani ne kvůli terénu, ale kvůli nesnesitelnému vedru -start byl v pravé poledne. Trasu dlouhou 26 km jsme skoro všichni zvládli za hodinu a nějaké ty drobné.

Do cíle se nakonec dostali všichni, i když ne všichni na kolech. Někteří si závod spletli s turistikou a došli pěšky, jiní dokonce dojeli autem. Proč ne? Do cíle se dostali a to je hlavní. Po závodě většina z nás zamířila, jako každoročně, do aquaparku, kde jsme se všichni vyřádili a totálně se dorazili po náročném dni. Bylo to super! V neděli jsme si trochu přispali a po snídani vyrazili domů. Po cestě následovala turistická "vložka". Navštívili jsme Katedrálu sv. Víta a díky Víťovi, který je známá firma a má známé snad všude, jsme absolvovali soukromou prohlídku se vším, co k tomu patří. Včetně hrobky sv. Václava atd. Super zážitek. Víťo, děkujeme! Po prohlídce katedrály ještě někteří neměli dost a rozhodli se navštívit výstavu Marilyn Monroe. Zbývající navštívili restauraci nebo dali přednost ve stínu nacházejícím se lavičkám v parku. Potom už nezbývalo nic jiného než vydat se na cestu domů, která byla fakt hodně, hodně dlouhá a horká. Díky všem za fajn víkend a příště ve Valticích!

Filip

Poslední den pršelo, a tak jsme hráli hry ve srubu. Různé kvízy, taneční hra na sochy, pantomima na různá povolání, soutěž o ČR.

Po celý tábor pro nás paní kuchařky připravovaly výborná jídla, kde u dětí zvítězila rajská omáčka, krupice a palačinky.

Vrátili jsme se v sobotu 13. července opálení a spokojení. Abychom se mohli zúčastnit všichni, přispělo SRPŠ, Nadace Nadační fond Českého rozhlasu Světluška, Nadace Leontinka a TQM holding. s.r.o.

Za rok zase před školou!

Turnaj v tchoukballe byl přehlídkou velmi dramatických a zajímavých zápasů. Tchoukball je míčová hra, která využívá prvků házené, volejbalu a baskické peloty. Jde o poměrně nový sport, který vznikl v 70. letech ve Švýcarsku jako reakce na klasické kontaktní míčové hry (jako je basketball či házená), při kterých docházelo k častým zraněním hráčů. Snahou bylo vytvořit sport, který bude stejně dynamický a rychlý jako tyto již tradiční sporty, ale jeho pravidla a koncepce eliminují zranění, ke kterým při kontaktech hráčů a rychlých akcích obvykle ve sportu dochází. Při hře jde o to, aby útočící družstvo hodilo míč do odrážedla, které supluje branku. Pokud odražený míč spadne za určitých pravidel na zem, je to bod pro družstvo. Po velkých bojích se na prvním místě umístila ZŠ Šrámkova, druhou pozici obsadila ZŠ Stěbořice a třetí místo patřilo pořádající ZŠ Havlíčkova.

Turnaj v showdownu měl za úkol seznámit žáky základních škol se speciálním sportem zrakově postižených. Jedná se o aplikovaný stolní tenis, kdy si na speciálním stole s mantinely hráči posílají dřevěnými raketami ozvučený míček. Cílem je vstřelit tento míček do branky soupeře. Ty jsou umístěny na obou koncích hracího stolu, hráči kvůli srovnání handicapu mají na očích neprůhledné brýle. Opět jsme byli svědky napínavých zápasů. První místo tentokrát obsadila ZŠ Havlíčkova, druhé ZŠ Raduň a třetí místo získala ZŠ Slezský odboj. Tradičně velký ohlas měla u dětí tandemová cyklistika. Zúčastnění žáci měli možnost vyzkoušet si jízdu na tandemu zatím jen v bezpečném prostředí parku, ale pořadatelé plánují další obdobné setkání na podzim, kdy vyjedou po cyklostezce do okolí Opavy. Všechny tyto sportovní aktivity splnily svůj účel a měly velký ohlas u všech zúčastněných.

Další naplánovanou aktivitou je již tradiční turnaj v goalballe, který bude tečkou za tímto úspěšným projektem.

Za pořadatele vypracovala Iveta Hendrychová

25. 6. jsme pochopili, že není na co čekat a prostě už musíme ? po vydatných deštích, v blátě a mokré trávě jsme s několika "skalními pracanty", kteří se nebáli, že se urousají a budou od bahna, odjeli na Kamennou Horu a vše dodělali. Kluci, kteří jeli, si zaslouží velkou pochvalu nejen za bezva chování a snahu, ale i pracovitost. Všechny naplánované úkoly splněny.

Takže někdy příště, snad ve slunečný den, po procházce na sopce při relaxaci?..

Jana

1. místo. Kavanová ? Kocur
2. místo: Lesová ? Hendrych
3. místo: Komárová - Kavan

Závodit jsme začali druhý den. Před slavnostním vyhlášením jsme se stihli pořádně rozcvičit. Jenže pak se začalo všechno hlásit Polsky a úplně jinak, než bylo původně plánováno! Takže abychom zjistili, kde kdy má kdo startovat jsme se museli orientovat podle jmen. Přesto, že Kiki byla dlouho nemocná a vlastně se nepřipravovala, podávala výkony, na které jsme u ní zvyklí. Buď vítězila, nebo byla aspoň druhá. Mně se šedesátka moc nepovedla. Při startu z bloků, na které nejsem vůbec zvyklá, mi těsně před odpalem pistole podjeli ruce a k tomu jsem začala zmatkovat. Než jsem se stihla opravit, zazněl start a my už běželi na trati. Doběhla jsem třetí, ale prý jsem vyběhla předčasně. Rozhodčí nás ale nezadrželi a nic neříkali o tom, že by mě vyloučili. Následoval hod kriketovým míčkem. Tam jsem si zopakovala výkon ze sportovek - 19metrů. Šampionka z hodu asi ze mě nikdy nejspíš nebude. Zato ze skoku jsem byla rozhodně nadšenější. I přes to, že další tři holky byli lepší, trhla jsem hned na první pokus svůj osobní rekord a to 3 metry 60cm! To jsem ještě nikdy neskočila! Nějak jsem nestíhala koukat po ostatních. Za tu dobu, co jezdíme po závodech, se mi ještě nestalo, aby každý z naší výpravy byl v jiné skupině. Adéla šla do nejmladších dívek, já do starších a Kiki bojovala v juniorech. Ondra byl zase v nejmladších žácích, Dan ve starších kategorii B1 a Luboš tak jako Kiki-v juniorech. Že jsem opravdu něco do předcházejících disciplín dala, se podepsalo v posledním běhu. No není to zrovna logické, jít až ke konci všeho na start 600m. V tom terénu jsme měli sice naznačenou startovní čáru, ale nebylo to to pravé ořechové jako na stadionu. A ještě k tomu se nás tam narvalo hned 7. Tak jsem se zas jednou přesvědčila, že když netrénuju, tak prostě dobrý výsledek nepodám. I když jsem se fakt snažila bojovat, dokončila jsem až pátá. Na druhou stranu se mi zdálo, že to bylo moje zatím nejrychlejší šestistovka. Klobouk dolů před těmi malými polkami, které doběhli daleko přede mnou. Zase se mi tahle změna terénu líbila v tom, že měli kolem do kola vysázené kytky a stromy, co dělaly stín. Dobře se v té zelené barvě běželo, i když jsem už v rovině nemohla. Chvilku po tom, co jsme všichni dosoutěžili, bylo slavnostní vyhlášení. Nevyhodnocovaly se všechny disciplíny. Vlastně to byl čtyřboj. Což byla pro mě škoda, jinak bych asi byla třetí v hodu kriketovým míčkem. Přece si ale medaile domů vezeme. Adél i Ondra ve svých kategoriích skončili třetí, Kiki a Dan pak druzí. Po obědě jsme si zašli na procházku do velkého parku, co byl skoro naproti. Samozřejmě jsem stihli cestou tam i návštěvu obchodu :D. Oběd jsme měli docela pozdě. Myslím, že až okolo půl třetí nebo tak. Takže poslední naše procházka měla směr do relaxačního areálu. Tam jsme jeli my a naší kamarádi z Levoče. Měli tam řeku, kde se jezdí velké závody na kajacích, obrovskou skluzavku, kterou si v minulosti už Opaváci zkusili sjet na nafukovacích pneumatikách. Škoda, že teďka byla zavřená. Na místo toho se všichni kromě mě a paní Ivety rozhodli vyzkoušet jejich novou bobovou dráhu. Až na menší nehodu ke konci to prý bylo prima. Ještě jsme se ten večer stihli porozhlédnout po Poznaňském náměstí a pak rychle na večeři.

Ten poslední den nebo spíš dopoledne se všichni účastníci her dopravili nejprve autobusem do ?Palmarnie? v Poznani. Šlo o prohlídku v takovém obřím skleníku, nebo jak bych to nazvala, kde měli úžasně udělanou džungli. Krom květináčů s kaktusy, velkých palem, banánovníků, liján, různých květin a nevím čeho všeho ještě, tady měli každou chvíli jezírko s rybičkami. Sem tam na nás vykřikoval nějaký papoušek. Nechyběl ani had nebo ještěrky. Taky v jednom teráriu měli agamu. A malé šneky! Raz jsem málem zakopla o kohouta a nejdéle jsme se zasekli asi u želviček. Když už jsme měli projitá všechna oddělení, mohli nás najít ve velké místnosti s akvárky a rybičkami. To bylo něco pro Vachutiče. Od malých rybiček, přes piraně, malého placatého rejnoka až k opravdu obřím rybám. Byla to fakt síla, a i když si z těch kytek a rostlin bohužel moc nepamatuju, tak se mi tam hrozně líbilo. Druhý dopolední výlet jsem si fakt říkala ?škoda, že tu s námi není Michal Mička??, jako pořádný fotbalový fanda by bylo tohle něco neuvěřitelného. Provedli nás totiž krásným fotbalovým stadionem v Poznani. Je docela nový. Museli ho postavit rychle, minulý rok se tady hrálo Euro 2012. Tolik sedadel, no nechtěla bych mít dům někde poblíž. Asi bych se totiž nevyspala. Po příjezdu do školy jsme se ještě rychle naobědvali a už hurá domů. Moc rychle to ale opět nebylo, museli jsme trhnout rekord! Za hodinu jsme ujeli neuvěřitelných 14km!!! :D. Tak to dopadá, když se na silnicích staví. Do Opavy jsme dorazili až v deset večer a ráno zase do školy

Tak takhle v kostce něco s Polských závodů.

Eva Lesová

30. dubna pokračoval projekt besedou se včelařem. Pan František Kalus, bývalý polesný, seznámil žáky s životem včel od narození po konec života. Vysvětlil životní etapy, jednotlivé úlohy včel v úlu, dovezl ukázat ochranný oblek pro práci se včelami, který si žáci mohli vyzkoušet. Nejvíce pozornosti upoutal prosklený průřez úlu s živými včelami. Matka byla označena barvou a číslem na hrudi, děti poznali rozdíl ve velikosti a v chování matky a dělnic. Protože se jednalo o úzkou část s plástvemi, mohli jsme pozorovat zahřívání skel při pohybu včel křídly. Děti cítily teplo do svých dlaní. Ve školních dílnách postupně připravujeme lavičky a hotel pro brouky. Žáci opracovali kulatinu, zařezávají špice na nabití do země, napouštějí dřevo impregnací, přiřezávají desky na sedátka laviček. Hotel bude z části kmene poraženého buku, který věnovala rodina Franerových.

Honza Hulva ze 7. A třídy napsal: Na lyžáku se mi hodně líbilo, jsem rád, že pan vychovatel Paterek měl se mnou trpělivost a na snowboardu mě nakonec naučil. Pokoje byly pěkné a dobře vařili.

Honzova spolužačka Zuzana Komárová, která se učila jezdit na běžkách se vyjádřila takto: Na lyžáku se mi líbilo asi všechno. Snad jediná věc, co bych vytkla byl budíček v 7,15 hodin a rozcvička v 7,30 hodin. Patnáct minut na umytí, oblečení atd. mi opravdu nestačí. Jinak to bylo všechno super. I jídlo bylo jedlé. Ještě dodám, že naše běžecká skupina byla taky fajná, až na pády a huču Martina.

A jak se líbilo Tomáši Kyjovskému?: Tento hotel hodnotím jako čtyřhvězdičkový. Lyžování se mi moc líbilo, svah byl dobrý, mohli jsme i skákat na muldách. Ocenil bych pana učitele Waldhausera, který se věnoval začátečníkům.

Eva Lesová, která už na běžkách stála několikrát se už těší na příští lyžák: Bylo to hrozně fajn až na ty rozcvičky. Jinak se mi líbilo všechno. My jsme si to na běžkách užili i když to bylo dost náročné. Těším se na příště, protože mířím na sjezdovky.

Začátečník Víťa Maschke ze 7.B třídy byl plný zážitků: Dostalo mě, že jsme se hned první den učili jezdit na vleku. Po počátečních problémech jsem se díky panu učiteli Waldhauserovi lyžovat naučil. Martin Klásek hodnotil velmi pozitivně: Líbilo se mi jezdění a trénování na běžkách. Ubytování hezké, večer jsme měli hry. Prostě se mi to tu líbilo a příští rok tady určitě pojedu.

Společným jmenovatelem při hodnocení žáků tedy bylo: skvělý bazén a sauna, pěkné ubytování a výborné jídlo. Neoblíbené byly rozcvičky, které však k lyžařskému výcviku patří.

Týden na horách se opravdu povedl a my už se nyní těšíme na příští rok, na tom se shodla většina lyžařů.

S použitím příspěvků žáků vypracovala: Iveta Hendrychová

Výsledky 25km klasicky:
1. Marek Moflar ? 2:10
2. Marek Šimíček ? 2:14
3. Ivo Budil ? 2:35, 464.
4. Luboš Vachutka ? 2:49
5. Karel Novotný ? 3:08
6. Kristýna Koyšová ? 3:14
7. Jiří Raichel ? 3:19