Mým úkolem bylo organizovat výjezdy a víkendové pobyty, v rámci kterých jsme jezdili na závody, zařídit vše, počínaje dopravou a konče nějakým dalším zajímavým zážitkem. Není proto divu, že se kromě závodů naše akce rozrostly o soustředění, prázdninové výjezdy a další společně strávené dny.

Šest let jsem odolávala poznámkám typu ?Kdy už konečně taky pojedeš závod?? odpověďmi, že všechny nakrmím, uspím, odvezu,? a určitě se mnou nikdo nebude chtít být poslední. Až loni se to zlomilo a já slíbila, že letos si už Valtice nenechám ?ujet?. Když ne tohle bez kopců a letos, tak co a kdy jindy, že? Stejně jako si všichni zvykli, že když něco domluvím, tak to platí, tak i vzhledem k mé osobě nikdo nepochyboval o vyřčeném slibu a já s postupujícím časem, kdy se blížilo září, začala mít pocit studenta před zkouškou. V hlavě jsem měla srovnané všechny katastrofické scénáře: pokazí se něco na kole, nedojedu, dojedu, ale poslední, budu dýchat jak lokomotiva nebo neudýchám to. Parťačkou mi byla Nikolka, moc fajn holka, která se na mé scény jen mile usmívala a řekla, že to nevadí.

Po prvním stresu u startu, kde jsem myslela, že všichni dohromady se singlaři uděláme jeden chumel a nerozpleteme se, jsme trasu jely celkem v pohodě. Tedy první polovinu. Pak už nám energie pomalu odcházela, takže kopce mezi vinicemi, jsme již vyšlapávaly pěšky s vypětím všech sil. O to lahodněji mi zněla povzbuzení bikerů: ?Holky, to dáte, už bude konec,? nebo po našem ?Děvuchy, do toho!?. Dojely jsme. Vyřízené, ale šťastné. A vůbec ne poslední??

Poprvé jsem zažívala ten krásný pocit, kdy sedíte večer mezi ostatními, rozebíráte všechny záludnosti trasy s ostatními, víte, o čem je řeč a je vám blaze na duši i na těle. Vlastně tělo bolelo každým svalíkem, ale nádherně. Úžasné, opravdu zážitek.

Druhý den jsme si ještě vyšlápli z Mikulova směrem do Lednice, tentokrát už ne všichni. Někteří kluci raději dospávali a regenerovali a moje vnitřní uspokojení dosáhlo maxima. Byla jsem sama na sebe fakt pyšná ? asi nejsem taková padavka, za kterou jsem se vždy považovala. Postupem času jsem si ještě mnohokrát vzpomněla - když jsem měla nějaký splín, hodně práce, špatný den.

Takže díky Vám všem za společně strávené pěkné chvíle a v příštím roce zase na viděnou.

Jana

PS Do 15. září jsem žila s přesvědčením, že andělé nikdy nelžou.

Další umístění:

2. místo: Holky ze ZŠ Slezský odboj
3. místo: Draci ze ZŠ Slezský odboj
4. místo: Škorpióni ze ZŠ Havlíčkova
5. místo: Opičky ze ZŠ Dostojevského
6. místo: Laura a Tygři ze ZŠ Dostojevského

Všichni účastníci tohoto turnaje byli odměněni za krásnou a mnohdy i napínavou hru věcnými cenami, které věnovala Česká spořitelna a.s., Transportní technika Tůma s.r.o., o.s. TANDEM.

Všem dospělým děkuji za pomoc při organizaci a všem hráčům za krásnou hru a příjemně strávené dopoledne.

Pavlína Škrobánková

Díky odbornému výkladu a možnosti projít si zoo jsme získali mnoho zajímavých informací o chovaných zvířatech. V učebně environmentální výchovy jsme poznali lebky šelem, mohli si pohladit kožešiny zvířat, poznávali kosti nebo si pohladili korálovku a krajtu, které nám lektorka půjčila i jako ?límec kolem krku?. Díky pěknému počasí se naše zážitky ještě umocnili a my strávili velmi pěkný a poučný den.

JČ

Přístup a zapálení žáků, kteří i s klapkami na očích předváděli neuvěřitelné výkony, byl obdivuhodný. Podle postřehů některých účastníků to nebylo vůbec jednoduché. Žáci ZŠ Riegrova přiznali, že ztratili orientaci a nevěděli, kde jsou. "Chce to dobrou taktiku, není to úplně jednoduché," doplnil jeden z nich. Další kvitovali, že se turnaje účastnili taky dobré holky. "Není to žádná legrace, být stále potmě," prozradili další. Hra podle nich vypadá jednoduše, ale musíte se při ní hodně soustředit a poslouchat. Mnozí vůbec nepoznali, kdo vlastně hraje. Prostě, pro žáky to byla opravdová zkušenost - nevidět "na vlastní kůži."

Někteří žáci prozradili, že se s goalballem seznámili teprve den před turnajem, když jim paní učitelka objasnila pravidla této hry. Teoreticky jsme tedy připraveni byli, ale praxe nám chyběla, vlastně jsme ani nevěděli, do čeho jdeme. V prvním zápase jsme se oťukali a potom jsme si to jen užívali. Goalball je zajímavý a zábavný, tuto hru budeme prezentovat dál.

Velmi zajímavé byly i názory dalších zúčastněných, kteří se vyjádřili v tom smyslu, že také pro diváky je goalball jiný než ostatní sporty. Zjišťujeme tak, jak to mají nevidomí těžké. Nikdy předtím jsme tuto hru neviděli a teď ji máme rádi, líbí se nám, jak je napínavá. Uvědomujeme si, že nejen nevidomí, ale všichni postižení to nemají v životě lehké a potřebují naši pomoc, sdělili další účastníci turnaje.

Prožili jsme zábavné dopoledne a po velkých a vyrovnaných bojích bylo nakonec dohráno v tomto pořadí:

1. místo ZŠ Riegrova

2. místo ZŠ Kylešovice

3. místo ZŠ Havlíčkova

4. místo ZŠ Šrámkova

5. místo ZŠ Krnov

6. místo ZŠ Raduň

7. místo ZŠ Slezský odboj

8. místo ZŠ Stěbořice

8. ročník integrovaného turnaje je minulostí a nás pořadatelskou školu těší vyjádření účastníků:,,Super organizace, příští rok přijdeme zase.

S přispěním názorů účastníků turnaje vypracovala Mgr. Iveta Hendrychová

Závody probíhaly v jednom dni a tomu byl přizpůsoben program. Soutěžilo se v těchto disciplínách:25 a 50 metrů volný způsob, 25 a 50 metrů prsa a 25 metrů znak. Všichni závodníci přistupovali k jednotlivým závodům zodpovědně, k vidění byla zajímavá klání mezi jednotlivými plavci . Cílem tohoto závodu bylo poměření sil mezi závodníky různých oddílů z celé republiky , škoda, že nepřijeli plavci z Litovle a z Prahy Hradčan, protože účast na vrcholném závodě mohla být vyšší a o to zajímavější. Do budoucna počítáme s účastí ZP žáků integrovaných v běžných školách, v poslední době se nám podařilo podchytit nadané sportovce právě z těchto řad. Pro plavecký sport se velmi osvědčila soustředění pořádaná Českým svazem zrakově postižených sportovců, kde se nejmenší zrakově postižení sportovci seznamují se specifickými sporty zrakově handicapovaných , tedy i s plaváním.

Mistrovství ČR ZP v plavání navštívil prezident Českého svazu zrakově postižených sportovců pan Jaroslav Pata, který byl s průběhem i s organizací spokojen.

v Opavě 19.10. 2012

Vypracovala: Mgr. Iveta Hendrychová

Dvoudenní pobyt uzavřel ?živelný test?, který si vychutnali také učitelé. Každý z účastníků si ověřil, na základě dvaceti otázek umístěných na různých místech venkovního areálu, jaký živel je pro něj dominantní.

Příjemné na celé ?škole v přírodě? bylo krásné počasí, které provázelo oba dva dny.

Milan Freiberg

A konečně jsem se po třech závodech opět dočkala někoho ?s rozumem? :D. Neuvěřitelné, že jsem s paní Ivetou jela naposledy právě Oderskou minulý rok. K naší smůle jsme chytly ne zrovna nejlepší tandem a na začátku jsme měly velké technické problémy. Opět to tu bylo narváno cyklisty. Ale ne tolik jako ve Valticích (tam bylo 2600!), pršelo dost, dráha se bahnila a to mě dost děsilo. Budu vděčná za to, když dojedeme ve zdraví, přemýšlela jsem před startem. Pod dresem většina z nás měla ještě elasťáky a dlouhý rukáv. Byla jen shoda náhod, že jsme se svou parťačkou perfektně ladily.

Počasí se umoudřilo ve chvíli, kdy se už sjíždělo ke startu. Já jsem jen doufala, že naše kolo přestane zlobit a nebudeme se muset vracet z neuvěřitelně zamotaným řetězem. Ozval se start a v tu chvíli přestalo pršet. Uzlovitá dráha na začátku dělala menší problém. Potom jízda nahoru do kopce. Chvíli jsme se drželi v chumlu, ale pak se pole začalo roztrhávat. Maličko nám změnili cestu, museli jsme zastavit a přejít přes brod. Zato ten nezdolatelný kopec tam nechali. A odtud začala naše honička s Ondrou Langem a panem vychovatelem Víťou.

Chvíli jsme byly vpředu my, chvíli zas oni. Zrovna když jsme je začali opět dohánět, spatřila jsem jízdárnu a náhle po ní ohradu krásných koní. Jako bych nevěděla, že tam jsou fakt. Štěstí, že koně nejsou na jiných závodech, třeba na šachách, protože jsem v tu chvíli nedokázala myslet na nic jiného. Jak jsem v cíli zjistila, nebyla jsem jediná. Zuzka taky v ten moment zapomněla, že jede závod. Dráha nakonec nebyla tak moc bahnitá, jak jsem se obávala. Ale ze strmáku už blízko cíle, jsem se držela zuby nehty a stejně jsem měla pocit, že letím stovkou! Téměř celozávodní honička s Ondrou a panem vychovatelem nakonec skončila o chvíli lépe pro kluky.

Dojeli jsme sedmé, což byl teda úspěch! Vyhráli Prokop Kocur s Natkou Prchalovou, druzí náš nový pan učitel z tělocviku Jiří (příjmení si teda nedokážu zapamatovat) s Vendou a bronz brali předcházející vítězové Zuzka s Vaškem. Adrenalinový super závod jsem si opravdu užila a už se nemůžu dočkat příští sezony! Tak hurá na kola!

Eva Lesová

Druhý den po snídani jsme vyjeli autobusem do Valtic. Zastavili jsme poměrně kousek od startu, (pochybuji, že bychom se ještě jinde vešli, všude to bylo přeplněno auty), místečko jako stvořené pro připravování tandemů. Paní Čmelíková (která se poprvé taky postavila na start s Nikol) a paní Iveta Hendyrchová (která měla Sabču Jelínkovou, což se taky nestává často) nás šly zaregistrovat a ostatní si začali vybírat svoje kola. Já jsem jela poprvé s panem Luďkem Hendrychem (Kuba Vraník a Fifa mě upozorňovali, že u něj není na škodu trochu vzadu brzdit).

Ačkoli jsme si původně brali modré kolo a připravovali pro sebe, nakonec jsme jej nechali paní Ivetě a Sabce. Sami jsme si vzali jedno z těch mála černých. Dostali jsme bezvadná trička. O tři hodiny později jsme už všichni stáli na startu. Jaká smůla nás na cestě čeká, jsem neměla ani tušení.

Je odstartováno! Hned ze začátku tratě jdeme do vedení a udržujeme si náskok. Říkala jsem si, že by to byl zázrak, kdybychom tohle udrželi až do cíle téhle 40 kilometrové trasy. Bohužel se zázrak nekonal. Hned ze začátku, asi tak tři nebo čtyři kilometry od náměstí, při cestě do lesíka jsme měli pěknou srážku. Předjížděli jsme právě jednu cyklistku. Pan Hendrych zavolal: ,,Zleva!? a ona v klidu uhnula. Jenže nejspíš nečekala, že jsme dva, nebo se jí prosmyklo kolo, fakt netuším. Její řidítka a pak ještě rám kola se mi namotali na nohu. Strašně to škublo a pak pustilo. Paní spadla, ale její kolo se nám zamotalo do špic a deset metrů jsme ji táhli za sebou. Tandem se pěkně vyvracel a já jsem z toho měla strašný šok. Každou chvíli jsme mohli škaredě spadnout, ale panu Hendrychovi se nakonec podařilo zastavit. Kolo bylo píchlé, ale našemu tandemu nic nebylo. Moje noha pak po celý závod bolela, ale v rámci adrenalinu, jsem si to pořádně uvědomila až v cíli. Doteď mám na stehně velkou modřinu. Mezitím nás předjeli skoro všechny tandemy (samozřejmě, že se stihli poptat, co se stalo). Takže z původně klidného trvalého tempa se proměnila stíhací jízda. Trvalo to dlouho, než jsme se dostali zas do vedení. Jediní kdo zůstali, před námi byli Vašek Kavan se Zuzkou Komárovou, kteří si minulý rok na tomto závodě přetrhli řetěz hned ze začátku. Dlouhou dobu jsme se táhli za nimi. Jenže pak oni projeli silnicí a nás před ní zastavili, jelikož jela kolem sanitka. I ta maličká chvilka jim stačila na zvýšení náskoku a my museli jet zas o dost rychleji. Na tak dlouhé trase by se hodilo spíš vytrvalejší tempo. Navíc jsme se ještě zdrželi na občerstvení u jonťáku. Kde jsme je nakonec předjeli? No tak to já už fakt netuším. A pak u kaple, už ne tak daleko do cíle asi padesát závodníků zabočilo. My se samozřejmě přidali. Po pětistech metrech jsme zjistili, že jedeme úplně špatně a museli jsme se vrátit. Další kilometr navíc. No takže nějakých dalších 6 dvojic opět před námi. S méně sil než před tím jsme je zase začali stíhat. Na nepříjemném kopci jsme je všechny dohnali, ale poslední kilometry jsme jeli málem do krve, jak už jsme nemohli. Zvláště jeden nejmenovaný kopec s andělem, který byl už fakt nad naše síly. Poslední kilometr do cíle, poslední kopec, a tam nás Vašek se Zuzkou předjeli. Už tam nebyla moc trať na předjíždění a v závěru měli více sil. Po boji spíš sami se sebou než s vedoucím tandemem jsme dojeli do cíle druzí-9 sekund za prvním místem! Tak to bylo moc! No nevím jak pan Luďa, ale já byla totálně hotová.

Trať byla super, jen poslední kopce už fakt trošku přehnali ?. Valtice pro mě byl skvělý, zatím nejúspěšnější závod v sezoně a vůbec za ty dva roky co jezdím. Pan Hendrych je bezvadný vodič, takové torpédo jsem před sebou ještě neměla (nevím, s panem vychovatelem Víťou jsem nejela tak dlouhou trať, takže zatím nemůžu posoudit). No rozhodně bych ho chtěla do příštích závodů znova. Jako třetí se do cíle dostali dva dospělí jezdci s Prahy. Čtvrtí - mám pocit Berťa Henhofer s panem Edou Honkou a pátí Míša s Kubou Vraníkem (anebo naopak?). Teoreticky první v cíli byly paní Iveta se Sabkou, jenže jaksi trošku si omylem zkrátili cestu - tož taky se to stává. Jak dojeli další si už nepamatuji. Ale o hodinu později, nebo trochu déle, když jsem stála na bedně, byl to zážitek jako nikdy. Dostali jsme jeden velký pohár ve tvaru vázy-dobře myšleno. Pěkně unavení jsme nakonec odjeli, řekla bych, že úplně všichni spokojení, autobusem zpět do Mikulova.

Po večeři šli někteří ven do města. Já jsem zůstala na internátě, nebylo mi zrovna nejlíp. V neděli 16. 9. v osm ráno jsme se dohodli si vyjet na kolech. Připomnělo mi to cyklistické soustředění minulý rok. Bylo to příjemné, moc se mi to líbilo. Tak takhle nějak jsme si užili víkend ve vinařském ráji.

Eva Lesová

Letošní pobyt byl v něčem jiný - opět jsme zajeli do Itálie, ale tentokrát více na sever, k Benátkám, do kempu Pra delle Torri. Čtyřhvězdičkový, s bazény a aquaparkem přímo v areálu, s kapacitou deset tisíc rekreantů. To číslo nás strašilo již od začátku objednávky, ale musím přiznat, že jsme žádné mačkanice na pláži, v restauraci či zmiňovaném bazénu nezažili. Pěkné mobilhomy pod staršími stromy, které zajišťovaly částečný stín, dobrá česká kuchyně, prima parta, krásné počasí, čisté a teplé moře.

V nabídce jsme měli celodenní výlet do Benátek, města známého svou historií, paláci, gondolami. Ve skoro 40 stupních to byl skvělý výkon snažit se vidět co nejvíce a vydržet se proplétat uličkami. Cesta lodí nás alespoň trochu osvěžila.

Večerní výlet do vedlejšího přístavu Caorle byl pohlazením pro duši. Malebné historické město s úzkými uličkami a románskou katedrálou sv. Štěpána, promenádou na pobřeží končící kostelem Madony Andělů se zvonicí, mnoha obchůdky a restauracemi. Večer plný lidí, zábavy, "italské pohody" a zmrzliny v kokosu.

Ostatní dny jsme trávili u moře, někteří využili vodních radovánek na nafukovacím banánu za člunem, jiní překonávali velkou vzdálenost bójek, protože pověstná věta:"Kdo nedoplave k bójce, jakoby nebyl u moře!", platila i tentokrát. A když jsme sluníčka a slané vody měli dost, vrhali jsme se k tobogánům, bazénům a brouzdalištím. Večery trávené s kulturním programem kempu, hrou voleyballu, nakupováním na trzích nebo jen povídáním a deskovými hrami byly pěknými tečkami za každým stráveným dnem.

Krásných jedenáct dní. Snad je všichni strávili nejen dobrovolně, ale i rádi s ostatními.

Díky a asi zase za rok?.

Jana Čmelíková, os Tandem Opava

Tábor byl nazván "Na indiánské stezce". Spolu s vedoucími děti vyrobily a postavily 6 m vysoký totem, který byl ozdobou celého tábora. Všechny děti se rozdělily do několika skupin, které mezi sebou soutěžily v různých disciplínách s indiánskou tématikou. Celým průběhem tábora probíhala soutěž o nejlepšího, nejrychlejšího a nejelegantnějšího indiána či indiánku. Děti se také naučily základy první pomoci v přírodních podmínkách. Velký úspěch měla noční hra, kde museli vystopovat různá zvířata - svítící obrázky umístěné na zemi i na stromech.

Na celodenním výletě si zdatnější účastníci tábora prošli trasu kolem vodopádů Bílé Opavy, zbytek dětí zatím navštívil lázně Karlova Studánka. Zajímavá byla také prohlídka sklářského muzea ve Vrbně pod Pradědem, kde se všem nejvíce líbilo tavení skla v peci. Nejodvážnější si pak mohli vyzkoušet foukání skla sklářskou píšťalou.

Sobotní odpoledne se tábor přesunul na Rytířské slavnosti do vedlejší vesnice Ludvíkov. Děti si prohlédly středověké brnění a zbraně, shlédly ukázky různých rytířských soubojů. Sami si pak mohli vyzkoušet, jak se střílí z kuše či boj s atrapami zbraní.

Na zahájení i na ukončení tábora si všichni společně připravili táborový oheň, u kterého si zazpívali při doprovodu kytar a bubínku. Děti měly možnost si také opéct špekáčky.

Po celou dobu tábora soutěžily i paní kuchařky o nejlepší pokrm tábora. Na celé čáře vyhrála polívka kulajda a krupicová kaše.

Týden uběhl jako voda a jen velice nerady se děti loučily. Zůstanou jim krásné vzpomínky na dny plné zážitků a zábavy. Již nyní se všichni těší na další letní tábor 2013.

Velké poděkování patří sponzorům a nadacím, bez kterých by nebylo možno tábor zorganizovat - Nadačnímu fondu Českého rozhlasu sbírka Světluška, Nadaci Leontina a TQM - holding s.r.o.

Takže jako loni, i letos nás paní vychovatelky Stáňa Hendrychová a Pavlína škrobánková doprovázely do tak dalekého města. Postavení týmu se ale hodně lišilo. Místo Sabky a Zuzky jeli David Dehner, Daniel Hornung, Aleš Barák a já. Posledním členem naší výpravy byl pan Mikuláš Ďurko, který nás bezpečně dovezl Baníkovským autem až do cíle. Dorazili jsme právě na oběd. Hned u dveří nás uvítala paní učitelka s Bratislavy slovy: ,,No té jsme se obávali, že přijede!? zasmála se na mě. Na ten poslední zápas v Praze, kdy jsem jejich Dominika Kralika shodila z prvního na třetí místo, se asi nezapomene. Uvítali jsme se s kamarády, samé známé tváře: Marťa, Dominik, Erik, Vlado, Stano, Lucia? Chyběli ale i velikáni jako Martin Zamrazil a Patrik Špaček. Zato můj (no vlastně všech naších hráčů) největší postrach Petr Vlček z Litovle dorazil. Nastal čas návratu i jeho klubového kolegy Michala Snášela. Sešlo se tu rekordních 40 hráčů! To tu ještě nebylo. Samotná Bratislava nasadila patnáct lidí! Tedy tři týmy. Týmů zde bylo pochopitelně deset. Teda my, třikrát Bratislava, Košice, Litovel, Praha a dvě smíšená družstva. Hned v pátek jsme hráli tři kola. Měla jsem štěstí, že jsem chytla hráče, kteří ještě nejsou na špici, jako v Praze. Já jsem si zapsala na své konto tři body a ani klukům se nevedlo zle. Takže za ten první den jsme měli již pět bodů. Po stanovených zápasech jsme pěšky, ( však to nebylo zas tak daleko), všichni vyrazili na objednanou akci, která měla minulý rok obrovský ohlas. Tedy Trampolinové centrum. Já jsem byla hrozně šťastná, že tam zase jdeme a slíbila jsem klukům, že si to fakt užijou. A taky užili. Centrum se od naší poslední návštěvy dost rozšířilo a změnilo. Různé tunely, obří trampolíny, skákací hrady a průlezky. Taky tam měli postavenou dráhu na ježdění obřích šlapadel. No jenže já jsem byla na to bohužel velká. Vlado Lazar mi po celou dobu ( vlastně téměř celý víkend) dělal společnost. To jsme se ale pořádně vyblbli. Jenže všechno může být nebezpečné, a to i ty nejbezpečnější trampolíny. Bratislavačka Lucia chytla při skákání křeč a špatně došlápla! Asi po půl hodině jí musela odvést záchranka. O čtyři hodiny později se vrátila na internát. Bojovnice měla štěstí, že se hrály šachy, s uštípnutou kostí, které jí způsobilo zranění by ve showdownu už svému týmu nepomohla. Skvělá akce v trampolinii teda neměla úplně nejšťastnější konec. Celou tu dobu jsem se o ní hodně bála, však je to moje obrovská kamarádka. Ale ona se nevzdala toho, že by mohla hrát, a na další den opět nastoupila (nebo spíš přijela) na další kolo. Plán dne se maličko poměnil, když se zbývající čtyři kola odehrály po snídani všechny dopoledne. První kolo bylo úžasné. Já jsem hrála s Erikem Poliankem a po dost drsném boji jsem ho dohnala do matu. Jenže jsme zvítězili všichni čtyři. No to byla radost. Těžké boje byly ten den všechny kola. V 5. kole jsem se utkala s Dominikem Kralikem, který jako jediný ze všech porazil Petra Vlčka. Šlo tu o dost, byl nevěřitelně dobrý. Každým turnajem stoupá výš. Ale chyba nastala a mně to vyneslo další bod. Hrdě zjišťuji, že mým spoluhráčům se daří podobně. No jo, kvalitní trénink dokáže zázraky. A pak přišel Petr Vlček. Už před turnajem jsem věděla, že je to poslední šance ho porazit, příští rok odchází na střední. Stejně na tom byl i Michal Snášel, kterého jsem dostala ve finálovém kole. Míšu jsem docela těžce nakonec dala, podobnou koncovkou jako dávala někdejší jednička našich šachistů Daniel Kubita. Ale zpátky k Péťovi. Chvíli to vypadalo na prohru, ale nezvládl koncovku a toho jsem využila k věčnému šachu-remíze! Historicky můj nejlepší úspěch. Nutno podotknout že Michal i Peťa se neuvěřitelně snažili a zasloužili si dobré umístění. Další můj osobní rekord se mi podařilo odehrát v bodech. Celkově jsem měla 6 a půl bodu! Ani jedna prohra! Spěšně jsem zjišťovala ostatní výsledky. Nejvýš se dostal zmiňovaný Dominik Kralik, který poznal jedinou prohru se mnou. Tedy měl 6 bodu! Dál už nikdo nedošel! A po tom posledním kole, už bylo jasné, jak to dopadlo. V jednotlivcích jsme to měli jasně postavené! Až do vyhlášení se dlouhou dobu řešila soutěž družstev. Něco se naznačovalo o našem umístění, ale moc se nám to nezdálo. Jenže pak se to potvrdilo! První dvě místa obsadila družstva z Bratislavi. Vítězný tým měl v sobě i Lucii. Nečekaně až páté místo čekalo pro obvyklé vítěze Litoveláky a čtvrtá byla Praha. Jsem hrozně hrdá za moje spoluhráče. Kluci opravdu bojovali a moc si zasloužili tu poctu. A já jsem jim strašně vděčná za ten historický úspěch! S šestnácti body si nakonec odvážíme pohár za třetí místo!!! Jasně to odpovídá tomu, že se na turnaje opravdu připravují ( já je nějakou dobu nemohla moc hlídat, protože nestíhám chodit v úterý na trénink, ale též se neflákám :-D). Děkujeme paní Pavle Benatzké, že nás tak skvěle trénuje. V jednotlivcích to dopadlo takhle: pátý Petr Vlček, (čtvrtý mi vypadl) třetí Michal Snášel druhý Dominik Kralik. Zlato jsem si odvezla já ?! Byl to pro mě pořádný šok, absolutně jsem si to ani nedokázala představit. Aneb historie se opravdu opakuje! Před těmi čtyřmi lety, jsme si odvezli ze šachu v Bratislavě právě třetí místo a před rokem se mi zadařilo v jednotlivcích v showdownu stejně tak. Je to moje třetí republika takhle vítězná a ten pocit? no to se prostě nedá popsat! Jsem moc šťastná a vděčná- všem. Po vyhlášení jsme si vyrazili do centra města. Naše obvyklé místo: Zřícenina Děvín. Moje kšiltovka si na ,,vlastní kůži? zkusila vodu v Moravském jezírku! :-D :-D :-D Nějaké ty fotky taky jsou, tak se pak můžete podívat. Zchladili jsme si nohy v soutoku Moravy a Dunaje, dívali se na protější Rakousko a dohadovali se o tom, co se vlastně vlévá do čeho! :-D. Potom jsme obešli celý hrad. Autobusem jsme dojeli do centra města. Do obchodního centra Eutovia. Byli jsme tu již před dvěma lety. Pro kluky to byl hotový ráj, jelikož tam byly jezdící schody! Následoval odpočinek na pobřeží Dunaje se zmrzlinou v ruce. A taky nějaké to řádění na blízkém hřišti. Holt krása. Potom nastala bojovka, dojít do Mc. Donaldu, aniž bychom věděli kde je. Nakonec jsme to ale zvládli. Tam jsme ,,oslavovali? naše velké ,,vítězství?. Po návratu na internát jsme ještě dostali dobrý koláček a velkou zmrzlinu! Prostě jsme si pořádně naplnili břicha! Další den jsme se postupně rozloučili a odjeli domů. Byla to úžasná akce! Moc se těším na další.

Eva Lesová

V přestupní stanici Ostrava- Svinov se k nám přidali ještě Sabina Jelínková, Jakub Giecek, Daniel Toráč a Kristýna Koyšová. Pro poslední jmenovanou byly tyto sportovky již poslední. S Ostravy do Prahy vlakem Regiojetem byla cesta poměrně kratší než normálně. V hlavním městě nás čekal jeden pán, který nám vzal věci autem. Což bylo pořádně výhodné, protože trmácení metrem, a pak ještě autobusem s těmi kufry si nedokážu představit. Na autobusové zastávce jsme se potkali s prvním týmem-vítězi z minulých dvou let Brnem. Společně jsme dojeli na Strahov koleje, nedaleko rozhledny Petřín. Ještě jsme se ani pořádně na pokojích studentských kolejí nevybalili a už si to výprava showdownistů a fanoušků šlapala po Hradčanech. První den byl tedy zahájen tradičně showdownovým turnajem v pořádající škole Jaroslava Ježka. Mimo českých výprav z Brna, Litovle, Liberce, Plzně, domácích Prahy- Hradčany, Prahy nám. Míru a Opavy, přijali pozvání i naší zahraniční přátelé z Levoči. Tento den jsme hráli pět zápasů. Postupně jsme zdolávali město za městem. Konkurence ale byla letos opravdu veliká. Všichni hráli dobře. Nejdrtivější zápas nám uštědřili Plzeňáci. To bylo ale fakt o nervy! Vyhráli jsme neuvěřitelným skóre: 31/29! Hned po nich jsme dostali Levoču. Měli smůlu, jinak dostatečně silný tým po našem předcházejícím masakru, skončil porážkou 4/31 (to chudáci myslím, že nás dostali zrovna, když jsme byli nabuzeni po Plzni).

Druhý den v úterý 29.5. začal slavnostním zahájením na atletickém stadioně na Strahově. Náš tým měl zastupitele ve všech soutěžních kategorii. Letošní počet závodníků byl kvůli omezení B4 mnohem skromnější. Taková Litovel přijela pouze se 4mi závodníky! I přesto se celá akce vydařila. Po slavnostním zahájení nás čekaly první atletické disciplíny. Tedy běh na 60m a hod kriketovým míčkem. Žádným překvapením, ale přesto velmi potěšující bylo pro nás lehké vítězství Kristýny Koyšové. Svým soupeřkám utekla i Sabka Jelínková. Překvapení ale již byla druhá příčka Daniela Toráče. Nebýt opakovaného startu (důvod ale neznám) možná by na kov nejdražší dosáhla i ,,budoucí naděje? jak jí nazval hl. rozhodčí Zuzka Komárová. Takhle dopadla první disciplína. Po doběhu jsme se vystřídali s kluky na hodu kriketovým míčkem. Tak to nebylo zrovna naše. Ale jeden super výjev si pamatuji: Když jsem měla poslední dva pokusy, řekla mi paní Iveta: ,,Zkus to s rozběhem!? ,,Já to s rozběhem neumím.? ,,zkus to!? No tož se tedy zkusím rozběhnout a? wow! Letělo to krááááásně daleko! :D Do teďka si pamatuji ten můj udivený výraz!

Ze stadionu jsme vyšli rovnou na oběd. Po něm si rychle zabalit na plavání a hurá do Tyršova domu. Tam jsme ale pěšky nešli. Jezdili jsme všichni takovou hrozně zajímavou lanovkou. Říkáme jí zubačka-sama nevím proč. Byl to takový vláček na laně! :-D Jezdilo to rychle pomalu, tak jsme se stihli pokochat výhledem na Prahu, který se nám naskytl. V Tyršově domě jsme už jednou byli, to jsem poznala hned, jak jsem tu skvostnou budovu uviděla. V roce 2009 sportovky pořádala škola Nám. Míru a plavalo se právě tady. Téměř jako každý bazén měl i tento na délku 25m. Co bylo zajímavější, tak to, že byl nejstarší v celé Praze. A k mojí smůle taky nejčistější. Tam bylo chloru! Před každou disciplínou jsme se rozplavali. Dnes nás čekala dlouhá trať 50m prsa, kratší 25m kraul a pak 25m znak. V první jmenované kategorii B3 vládla opět Kika. Mám pocit, že i Sabka stála na bedně. V rozplavbě nás o pořádný kus převálcovala Zuzka-žádný překupko! :-D Potom přišel 25m znak a to už se mi dařilo víc. Doplavala jsem druhá za Irčou z Plzně. A v 25m volný způsob jsem podle prvních zpráv byla první. Brzy na to jsem ale celkově byla šestá za Terčou Šturzovou, která plavala v rozplavbě se mnou- no tak nevím. Bedna těsně unikla i Zuzce, celkově čtvrtá. Po plavání šla většina lidí do šaten, ale někteří ještě zůstali na volné plavání. Od nás já, Terča a Kuba. Ke konci je bazén hluboký dva metry a půl. Zkoušeli jsme, kdo se tam potopí. A pak se člověk divý, že má zalehlé v uších. Pak jsme šli na procházku po Karlově mostě a jak je naším zvykem, skončili jsme v ?Mcáči?. Chvilku jsme se dohadovali, jestli pojedeme zpět zubačkou, nebo pošlapeme pěšo. Tak přišla paní Iveta a řekla, že když dneska hrajeme ten showdown tak ještě pojedeme. Po večeři míříme na dokončení showdownového turnaje. Máme dnes na programu dvě Prahy. Špatně zahráno, moc špatně. Hradčany měli tak tvrdou hru. Určitě jsme oba zápasy prohráli kvůli tomu, že jsme soupeře dost podcenili (NIKDY NEPODCEŇOVAT SOUPEŘE), a pak i to, že po náročném dni jsme byli již dost unavení. Začínaly jsme se bát, že se to vysněné třetí vítězství v řadě neuskuteční. Nakonec nás do naděje vrátilo Brno. To totiž porazilo Plzeň. A stejný počet bodů měla i Levoča. Takže to ještě stále nebylo jisté. Ale odhadovali jsme, že kdyby rozhodovali vzájemné zápasy, tak jsme jistě první. Možná by to vyšlo i ve skóre. :-D Večer jsme se sešli u holek v pokoji. Řekli jsme si, jak to asi dopadlo. Asi tři z nás dostali v plavání penalizaci. Paní učitelky nás nechali v domnění, že právě Zuzku to obralo o medaili- a ještě zlatou! Tak to je pech.

Ve středu 30.5 jsem se probudila s nepříjemným šimráním v břiše. Bodejď! Dnes se běží 6tistovka! Dnešek byl téměř kopie včerejška. Tedy po snídani na Strahov stadion. Začalo se vyhlášením atletiky ze včerejška. V běhu na 60m B1 získal krásné druhé místo Daniel Toráč. Kiki Koyšová jak už bylo zmíněno v B3 neměla opět konkurenci a jak v šedesátce, tak v hodu zvítězila. Zuze těsně utekla bedna. Pro mě největším překvapením bylo druhé místo v hodu! :-D To jsem teda zírala. Pak se začalo závodit. Kluci šli na běh a my na skok. Kika bojovala spíš sama se sebou, když své soupeřky nechala v poměru asi jednoho metru za sebou. To byla smůla pro Sabču, jelikož se kategorie B1-B3 slučovaly. Kdyby B2 byly samostatné, získala by bez pochyby zlato. Její konečný výsledek si už bohužel nepamatuji. To souboje v kategorii B4 byli o dost napínavější. Nejprve to bylo přetahování a o první místo mezi Irčou Brožíkovou a Zuzkou. Skok po skoku se sic třeba jen po centimetru Zuzka vzdalovala, až to byl boj už jen o druhé. A to jsem si rozdala já s Irčou. Její první skok měřil 3,25m, ale pak skákala už jen pod 3,18 které jsem skočila já. Naprosto nepřehlédnutelné ale byly její doskoky, vždy v tom písku stihla ještě udělat kotrmelec nebo jiný gymnastický kousek! Její délky jsem už ale nedosáhla a tak jsem skončila na třetím místě - no jsem spokojená. Daleko důležitější je ale to, že Zuzku již nikdo nepřeskočil a odváželo si své první zlato. Jak všichni odskákali, vyměnili jsme se s chlapci. Jo, teď jsem si vzpomněla, když se skákalo, stihli jsme se dívat na boj kluků na dlouhé trati. A i když se s tím nepočítalo, na vlastní volbu nakonec nastoupil i Danek. A všichni jsme zírali- a křičeli nadšením, když se jako první dral do cíle. 600m je každý rok náš největší strašák a najednou je tu zas! Dobře si vedl i Kuba Giecek, o kterém se zatím moc nemluvilo. B3-opět, kdo jiný než Kika. A pak nastoupily B4 se 7 závodnicemi. V prvním rozběhu jsme šly já a Terka společně ještě další dvě holky. Hned z úvodu šla do čela Terka. Původně jsem chtěla vést já, ale nechala jsem jí, aby diktovala tempo. No jenže ona ho udělala strašně rychlé! :-D Tempo jsme už nepustili, zatímco v polovině už nemohla. Když jsem za sebou slyšela supící- ona má totiž přezdívku lokomotiva- Terku Ridelovou, šla jsem do vedení a právě my dvě se postupně odtrhávali od ostatní skupinky. Už to vypadalo na proběhnutí cílem jako první, ale jak jsme tak běželi do poslední zatáčky, nasadila Lokomotiva svoje sprinterké tempo a na to už jsem neměla. Totálně hotová dobíhám asi o deset sekund za ní. Terka Ridelová vyhrála běh na 600m. Obě po doběhu padáme dodělané na dráhu a podáváme si ruce, jedno z nejnádhernějších gest, co na sportovních závodištích zažívám. Třetí dobíhá naše Terka a čtvrtá Marika. To už ale nevnímám, protože na start se právě připravuje. Zuzka. Její rozběh byl napínavý hlavně ke konci - ona a ještě jedna holka se neustále v cílové rovince předbíhaly - obě byly sprinterky. Nakonec Zuzka vítězí asi o jeden skok-tak těsně, ale vítězí! Dlouho jsme přemýšleli nad tím, kdo bude první a kdo druhý- mezi Zuzkou a Terkou. Proti Zuzce hovořil fakt, že naše tempo zdálo se, bylo o dost rychlejší.

Pospíchali jsme na oběd. Po cestě jsem Zuzce řekla:

,,Dneska je třicátého, že??

,,No jo.?

,,Naši už musí být touhle dobou ve Zlíně!?

,,A jo vlastně Zlín!? A tak jsme vzpomínali na minulý rok, kdy jsme byli na předání cen za výtvarnou soutěž. Letos se to mohlo opakovat- mohlo. Ale jak je naším -a hlavně mým-zvykem, termíny se kryjí! Zuzka se umístila podruhé a já popáté. Bohužel vám o tom asi moc nenapíšu, protože jsem tou dobou byla někde daleko předaleko v Praze. Hurá do bazénu, doplavat to, co ještě zbylo. Tedy 25prsa, padesát kraul a štafety. Nepopírám, že už jsem toho měla dost. Sama jsem byla překvapená, jak moc jsem se přetáhla. Ještě za žádný rok jsem nebyla tak unavená jako letos. 25prsa ovládla lehce Zuzka. Myslím v rozplavbě, ale nevzpomenu si jak v konečném hodnocení. Já jsem doplavala až nějaká třetí, takže to vůbec neřeším. Padesát kraul přineslo jedno příjemné překvapení. Doplavala jsem druhá, ale přede mnou byla Terka Šturzová! No jo Teri, kdybys pořádně chodila na plavání, to by byly časy. Těsně před startem jsme si sestavili družstvo do štafety. Za Opavu jsme plavaly já, Kika, Sabka a Zuzka. Kuba a Terča pak pomohli smíšenému týmu. Doslechli jsme se novinku, že letos jsou za štafety poháry, tož jsme se snažili. Výsledný čas 1:50 se nám moc nelíbil, i tak nakonec přinesl překvapení. Asi hodinu jsme pak čekali na vyhlášení ve dvoru Tyršova doma. Tam se vyhlašovalo včerejší plavání. 50m prsa B3 měla krásné druhé místo Kika. Sabka se myslím taky umístila, ale jistá si tím nejsem. Ale B4-to byla největší sranda závodu. No ne ale vážně, kdyby paní Iveta nešla na učitelku, perfektně by využila i místo herečky. :-D Až do poslední chvíle jsme věřili tomu, že Zuzku včerejší penalizování stálo bednu. Jenže co se nestalo? Ta Houba byla i s tou penalizací první! A s nádherným časem 1:10! Všichni jsme se shodli nad tím, že kdyby penalizována nebyla, měla by možná i rekord. 25m znak mi stejně jako posledně vynesl třetí místo. Druhá byla Irča. Vždycky jsme tak těsně od sebe. 25m volný způsob nakonec B4 nevyšel ani jedné.

Šli jsme se projít do parku a přečíst si výsledky. Zklamaně zjišťujeme, že i když máme tolik úžasných míst, téměř vůbec nebodujeme. Prosadili se vždy jen Kiki a Sabka. V jedné disciplíně něco uhrál i Danek, ale jinak nic. Ach ty přepočty! Jasně víme, kdo tu chybí. Mimo to že v B3 nemáme zástupce ani jednoho chlapce, body do soutěže družstev nám vždy dával Lubomír Vachutka, na kterého jsme téměř celé sportovky vzpomínali. O chvíli později se odehrála dramatická scéna, když na Sabču spadla asi centimetr velká vážka. Sabča zaječela snad přes celý park! Tím taky probudila jednoho bezdomovce, který ležel asi deset metrů od nás, ten vyskočil a vyděšeně se díval, co se děje. Když zjistil, že nic, přesunul se o pět metrů a spal dál! :-D No a pak začalo moje a dědovo nekonečné telefonické domlouvání- a zmatkování! :-D. My dva abychom se domluvili, to je strašné. Ale i tak jsme se šťastně shledali v restauraci Menza.

Po večeři jsme šli spolu na autobus- teď už jen já a děda. Jeli jsme na Dejvickou. Děda tady žije už nějakou řádku let, takže mi důkladně popisoval, každý kout Prahy. Prošli několika náměstími- jednomu říkají okruhák a druhém tří koňů :-D- až jsme došli do naší oblíbené mexické restaurace. To byla sranda, když k nám přišla číšnice a děda poprosil: ,,Jeden lístek pro mě a druhý pro dceru.? :-D No ta paní nahodila tak překvapivý výraz, který si doteďka pamatuji. Brzy za námi přišla ještě moje babička. A tak jsme si popovídali, no bylo prostě krásně. Zábavu jsme poskytli jednomu pánovi, když jsem v autobuse přesvědčovala prarodiče, že i když to tam není napsané, tak že ještě před Strahov stadionem to zastavuje na Strahov koleje! A měla jsem pravdu :D. Děda se naštěstí v tom bludišti paneláků vyznal a tak jsem se šťastně dostala zpět na ubytovnu. Ostatní se šli podívat do hvězdárny.

Nastal čtvrtek 31.6 a nás čekal ten volnější den- krom goalballistů. Po snídani jsme pěšky vyrazili do jakési části Prahy, kde měli tělocvičnu, kterou využili na goalball. Nejprve jsme si řekli včerejší výsledky- z atletiky i plavání. 6ti stovka nakonec dopadla úplně jinak než jsme čekali, tedy v mojí kategorii. Zuzča se umístila na třetím místě (nutno připomenout její první místo v MČR ve stejné disciplíně) a Terka Ridelová byla první. To, že přesně já stanu uprostřed nich by mě ani ve snu nenapadlo :-D! B3- no jo Kikča. Skok do dálky dopadl přesně, tak jak jsme přepokládali, Zuzka si odnesla další zlato a já byla třetí. Právě tehdy o ní hlavní rozhodčí prohlásil, že je to budoucí naděje. Padesátka kraul se nesla v duchu překvapení. Já i Terča jsme se posunuli o jedno místo níž, protože nás přeplavala jedna Litovelačka. Já byla třetí a Terka druhá - krásný výsledek. Na vyhlášení štafet jsme však museli počkat do večera. Všichni jsme se uchýlili na lavičky a začali kruté zápasy goalballu. Čekali jsme na náš první zápas proti Liberci. Hráli za nás (po dlouhé době jsme konečně složili družstvo) Kuba Giecek, Kika Koyšová, Sabča a Daniel Toráč. Liberec nad námi chvíli vedl. Ale každou chvíli je Opava dotahovala a nakonec vyhrála 13:10! Krásné! No další zápasy jsme už ale neviděli, protože jsme šli ven užít si trochu té nevšední Prahy. Shodou okolností jsme sebou přibrali ještě kamarádku z Prahy nám. Míru Terku, právě tu lokomotivu, která nás převálcovala v šestistovce. Nejprve jsme šli směrem nazpět na koleje a tam někde u Petřína zašli do zrcadel. Cestou jsme si ještě stihli koupit nějaké ty nanuky. Na to, že nás to stálo, myslím padesát korun (ale jistá si tím nejsem), jsme to zrcadlové bludiště čekali delší. Ale i tak to byla sranda! Hromadné bouračky sami do sebe! A pak tam bylo ještě místnost s zrcadly smíchu. A že náš smích jde vážně slyšet (hlavně můj, což není pravda), nám potvrdila paní Pavlína, když jsme konečně vylezly. No jsem opravdu ráda, že takhle nevypadám ve skutečnosti: Malá, vysoká, široká, s dvěma krky? no ale zábava opravdu veliká. Následně jsme se vraceli do Menzi na oběd. Terče jsme vyprávěli o naší škole, takže kdybyste jí tam za nějakou dobu třeba příští rok viděli, tak se nedivte. Strašně by k nám chtěla, byla totálně nadšená! Po obědě jsme zašli na Stadion Strahov - tentokrát však na autobus a hurá na Karlovo náměstí. Tam se v jednom domě koná neviditelná výstava! Asi jste o tom už slyšeli, jde o ukázky života nevidomých. Hodně vhodné téma zrovna pro tuhle akci. Rozdělili jsme se do dvou skupin asi po sedmi. Nejprve jsme vešli do takové místnosti a pak zavřeli dveře? a byla tak neprostupná tma, že ani na dlaň ruky jste neviděli, i když jste jí měli přímo před sebou. Procházeli jsme za vedení jedné paní, kterou jsme vůbec neviděli ani po skončení výstavy, různými místnosti za různých situací.,,

Po hodině- nebo spíš padesáti minutách- nás opět ozářilo světlo. Kromě Barči Spěvákové, která v nevidomosti zůstala. Byl to obrovský zážitek, něco ohromného a poučného. Určitě to doporučují lidem, protože nikdo si ani neumí představit, jaký mají nevidomí život. Takhle bych to řekla - strašně se mi to líbilo, ale víckrát bych už tam asi nevešla. Vystřídali jsme se ve skupině a šli se podívat do osvětlené místnosti. Byly tam různé věci a zajímavosti. Všechno pro nevidomé. Asi nejvíce lidi ohromil obrovský goalballový míč. Byly tam i hlavolamy, obří lupa, nevidomé člověče nezlob se nebo šachy. No a právě u nich jsem zůstala téměř celou dobu :-D A Zuzka ze mě měla strašnou srandu. Později jsme se vrátili opět autobusem na koleje. Začali jsme se chystat na naši oblíbenou součást SHZPM- slavnostní galavečer a diskotéku. To jsme se zas jednou vyparádili. Dorazili i goalballisti. Ze zpráv jsme se dozvěděli, že další zápasy se sic nedařily tolik jako předtím, ale přesto ještě náš tým stihl chytnout remízu s Prahou Hradčany. Z nudy jsem si z pěti medailí postavila pyramidu- tři bronz dole a dvě stříbra nad nimi - ta jediná zlatá tady chyběla- což mi připomnělo showdown. Uteklo to strašně rychle. Hurá do restaurace, kde se letos diskotéka konala. Uprostřed místnosti byl obrovitý stůl s jídlem. A kolem oken stoly s nápisy měst. Sedli jsme si ke stolu Opavy a čekali na vyhlášení. První přišly na řadu štafety. Až neuvěřitelná v nás propukla radost, když ohlásili již čtvrtou příčku a my na ní stále ještě nebyli! Bronz, naše ,,holčičí plavecké družstvo s takovým divným časem- 1: 50 nikdo nečekal! Šťastně jsme se vrátili ke stolu s pohárem za třetí místo. Druhá byla favorizovaná Plzeň, kterou dělila pouhá sekunda od vítězné Prahy Nám. Míru. A přišel na řadu showdown. Třetí místo skočila nakonec opravdu Levoča a druhá ta osudná Plzeň! A my? My jsme děkovaly paní Pavlíně za přenádherné třetí vítězství v řadě! Jsme to prostě houby no. :-D Však paní Škrobánková taky. V Goalballe jsme nakonec byli šestí-ale rozhodovalo skóre, které na páté místo posunulo Hradčany. Praha Nám. Míru obsadila třetí místo a po vzájemném zápase druhá byla opět Plzeň. No co se Plzně týče, teprve teď si uvědomuju, že téměř všude - co téměř, všude - byli druzí. Vítězství slavila a to doslova Levoča. To totiž hned jak přišli na pokoje, řvali jak na fotballe: ,,Levoča! Levoča!? Tož přejme jim to klukům. Nejlepší sportovkyně her? Kika nezklamala! Opět a zase byla nejlepší, jo jsme rádi, že jí máme, nebo spíš měli. Nechybělo ani poděkování všem doprovodům a vedoucím družstev. Naším třem: paní Ivetě, paní Pavlíně a Lucce ten obrovský a srdečný dík určitě patří. A myslím, že teď píšu za všechny, moc vám všem strašně DĚKUJEME!! Za všechno, co jste dělaly, že jsme sem mohli vůbec přijet. Za to všechno vděčíme hlavně vám.

Přicházíme k tomu hlavnímu- soutěži družstev! Kdo má dobrou paměť a jedna z matiky musí vědět, kolikátí jsme byli, když jsme se o dvě příčky pohoršili. Nakonec čtvrté místo! No myslím, že celkem krása! Ztratili jsme asi jen pět bodů na Náměstí Míru. Druhá jak jsem se již zmiňovala, skončila Plzeň. Ale to už o dva stoly vedle nás propukl nefalšovaný jásot! A každému bylo už hned jisté, že i když slavná hymna ?We are champions? letos nezazněla, pro vítězství si přiběhli šampioni a trojnásobní vítězové z posledních let tohoto titulu sportovci z Brna! Brno zvítězilo již potřetí za sebou. Mělo to přesně tak, jako my s tím showdownanem. A pak ještě po proslovech a dalších super věcech (což Brno už očividně nevnímalo :-D) začala diskotéka. Tančilo se, jedlo, užívalo! Netradičně každé družstvo letos dostalo dort! Ježka! S některými kamarády jsme se již museli rozloučit - jako třeba s Jardou Jírou a Lokomotivou, oba z Prahy Mírák. Jarda byl zde letos naposled. Úmyslně jsme já, Sabka a Zuzka nechaly s věnováním pro náš tým a konkrétně náš doprovod a Kikču zahrát píseň od rytmuse Pribeh. Pro Kiki jsme to vybraly schválně, symbolicky na rozloučenou. Byla opravdu zábava! Pořádně jsme si to užívali, však to byl již poslední moment ze SHZPM, než se zítra odebereme všichni domů? Po snídani, kdy jsme si rozdali ježka, se všemi se rozloučili a jeli na nádraží. Byl pátek 1.6. Den dětí, moje morče slaví pět let a já si vezu domů můj historický rekord sedm medailí! Podobně je na tom Zuzka. Snad nejúspěšnější sportovky co se týká inviduálních disciplín. Porovnání z minulým rokem?? No to se srovnávat nedá, sice to byli jedny z nejúžasnějších závodů vůbec, ale Opava je prostě Opava. Hurá Regiojetem domů. Ve vlaku jsme toho většinu času buď prospali, nebo propovídali. A taky vzpomínali. Kika uhodila na smutnou strunu, že se historie opakuje, a že téměř každý rok, je pro někoho z nás posledním. 2011 Luboš 2012 Kika a příští 2013 se rozloučíme se Sabkou, naší velkou šampionkou. 2015 již bude poslední i pro mě a Zuzku. Ale na to já nechci myslet! Spíš to navádí k tomu, abychom si užívali každého okamžiku, co se dá prožít. Už teď se těšíme na další rok - do nově přistěhovalé školy z Litovle, která mění působiště a my se tak ocitneme v Olomouci? ale na ty si budeme muset ještě počkat. :-D

Eva Lesová 6.A.

V pátek ráno jsme se sešli ve vestibulu opavského Východního nádraží a spolu s p. vychovatelkami Stáňou Hendrychovou a Pavlínou Škrobánkovou vyjeli směr Praha. Všichni jsme se těšili, protože jsme měli jte vlakem Regiojet a to je prostě zážitek. Taky, že jo. Ve vlaku bylo útulno, všechno nádherně čisté a po celou cestu se o nás starala palubní stevartka. V Praze jsme se svezli metrem na Nám. Míru, kde jsme byli ubytováni a celé mistrovství se konalo. Přesně ve tři hodiny odpoledne to vypuklo. Žáků bylo 8 a juniorů 4. Všichni jsme se snažili ze všech sil a to se nám vyplatilo. Hrálo se celkem na 7 kol. V pátek jsme odehráli 4 kola a v sobotu zbytek. Hned odpoledne bylo vyhodnocení a my jsme dopadli takto: Vojtěch Krátký 2. místo, Daniel Hornung 3. místo, David Dehner 4. místo a Aleš Barák 7. místo. Hned po vyhodnocení jsme šli navštívit Prahu. Nejprve jsme se podívali na výstavu k 70. výročí atentátu na Heindricha, pak jsme se lanovkou svezli na Petřín a navštívili zrcadlové bludiště. Pěšky jsme se dostali až na Hrad a po Starých zámeckých schodech zpět na zastávku Malostranská, kde jsme se metrem dostali zase zpátky na Nám. Míru. Večer nás čekalo další překvapení, protože paní vychovatelky zjistili, že se v Praze zrovna koná Muzejní noc, a tak jsme znovu vyrazili do ulic. Tentokrát jsme se svezli na Památník na Vítkově, kde jsme se dostali do všech prostor a ještě jsme k tomu plnili různé úkoly, pak jsme seběhli dolů, kde bylo Vojenské muzeum a my jsme mohli obdivovat zbraně, tank a dokonce jsme si zastříleli ze vzduchovek. Vrátili jsme se sice pozdě večer a docela unavení, ale určitě to stálo za to. Všem se nám to moc líbilo a už se těšíme na příště.

Bylo to jako bych se vrátila o dva měsíce a zároveň o dva roky nazpět. Před dvěma měsíci jsem si užila hor v Krkonoších a před dvěma lety jsem tady byla na poslední škole v přírodě. Tady přímo ne, ale na chatě jen asi kilometr odtud na Relaxe.

Hned první den jsme se rozdělili do tří výše uvedených skupin a už jsme vyrazili do terénu. Pan vychovatel Víťa vedl snowboardisty, paní ředitelka lyžaře a paní Iveta měla na starosti nejmenší skupinu, do které jsem patřila i já, běžkaře. Se mnou tam byl ještě Martin Klásek, Patrik Machura, Šimon Fišer a Radek Lojda. Už v neděli jsme si nazuli lyže-defakto běžky a vyrazili si prohlédnout okolí sjezdovky. Uvítalo nás nádherné zimní počasí, byl sice mráz, ale ne tak strašný, aby nám to vadilo. Jinak nebyla vůbec mlha a krásně vylezlo sluníčko, takže prostě super výhled do okolí. Jenže Šimonovi byla hodně brzy zima, a tak jsme to otočili a jeli nazpět do chaty. Ještě chvíli jsme tak kroužili kolem ní a zvykali na nový styl chodu. Večer jsme se seznámili se Sajmon a tou druhou paní z recepce a ty nás každý večer něčím zabavili. Třeba první den mě bezvadně bavila hra, které jsem dala jméno na jukanou, protože když sundali plátno, přes které jsme neviděli a ti, kteří pod ním seděli museli říct rychle jméno toho, kdo seděl naproti, bylo to jakoby na sebe bafali. Zvláště když Vžžž tam stále posílali Tomáše Kyjovského a my jakožto Bžžž jsme se většinou střídali.

Dny si byly docela podobné, vylezli jsme ven o půl desáté a zkoušeli novou techniku. A odpoledne, když jsme vyrazili ve dvě ven, jsme si to vyzkoušeli v praxi. Mezi ranní jízdou a odpoledním klidem nám kuchaři uvařili moc dobrý oběd. Když jsme se nudili, vzali jsme si Alias nebo Česko a zahnali tak dlouhou chvíli. Naše obvyklá trasa začínala nahoru podél sjezdovky (ono se to těm lyžařům nezdá, když je táhne nahoru vlek, ale vyšlapat to, je docela makačka), a pak vlnitou cestou přes pěšinu lesem až na louku, kde jsme si zkoušeli, pluhy, stromečky a nevím co všechno ještě. Když jsme se z louky rozhodli zajet dolů, po docela dlouhé době jsme se obtížným terénem dostali ke Škaredé jedli. Když jsme tou krajinou projížděli poprvé, říkala jsem si: ,,Ty bláho, vždyť já to tu znám?? A pak jsem zahlédla tu svojí ,,osudnou? lanovou dráhu a už se to vezlo. Ty lesy, cesty, krajina, autobusové zastávky, potok Žďár a samotná Orientka, kterou jsem později poznala po tom bazénu, kde jsme byli. Před dvěma lety jsem to tu navštívila v létě, teď je to zapadlé sněhem. Ve středu přijela paní Menšíková s několika dalšími žáky a přidali se do různých skupin. Byl tzv. odpočinkový den, a tak jsme neměli dopolední jízdu. Někteří šli do obchodu, já jsem si koupila na recepci pohled a to mi stačilo. Takže jsem zůstala s ostatními na chatě a koukala na video, které pustil pan vychovatel. Bylo to o těch profesionálních snowboardistech, klipy z míst kde sjížděli. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli to někdy nechci takhle zkusit, řekla bych: ,,Ne díky, nemám chuť nechat se zabít J?. Odpoledne nás pan vychovatel svezl nahoru na Skřítek. Tu sochu jsem málem přehlídla, jak byla zasypaná sněhem. Z úvodní skupiny jsme s paní Ivetou jeli jenom já a Martin, přidal se k nám ještě Bobeš Jentký a Josefina Bujnovská a paní Menšíková. Na Skřítku jsme si nazuli svoje lyže a vyjeli úplně, ale úplně stejnou trasou, jako když jsme z něj tehdy šli pěšky v létě. Byl to krásný výlet, akorát, že co se ostatní normálně vezli, já jsem za nimi musela běžet, protože se mi ty schvalnostní běžky nechtěly rozjet. Možná si ještě pamatujete na ten obří kopec asi tři kilometry od Skřítku, který jsme kdysi slimáčím tempem v pohodě sešli. Ten jsem nakonec sjela s dvěma docela hnusnýma pády. Pod kopcem jsem se domluvila s paní Menšíkovou a vyměnili jsme si lyže. A ona nakonec musela uznat, že šupiny strašně brzdí. Vzali jsme to ještě přes Škaredou jedli, na kterou si také jistě vzpomínáte. A právě tam se Bobešovi podařilo zavinit úžasnou srážku, když spadl, já přes něj, Martin v panice přese mne a Josefina raději slítla sama, protože nás nemohla jak objet. Takže hromadná havárii přes celou silnici. Televizně řečeno: Ve Staré vsi nad Žďárem dva kilometry od penzionu Orientka se stala hromadná havárie čtyř běžkařů. Provoz byl na minutu zastaven, záchranáři bohužel nestačili dojet. Jezděte tam opatrně. Nehoda si naštěstí nevyžádala žádné lidské životy J :-D :-D J.

A kdo že zůstal na lyžích? Obě paní učitelky. Paní Menšíková s nejedoucími běžkami stihla lehce zabrzdit za námi a paní Iveta byla zase kus před námi. I když ona měla namále, aby neskončila ve sněhu. Ne, že by jí to podkluzovalo, ale nemohla zastavit svůj záchvat smíchu. Furt dokola litovala, že nemá foťák. No já se nedivím, to by chtělo možná i natočit J.

No a abych nezapomněla, večer nám Simča pustila nějaký film od Disney ?Čarodějův učeň se to jmenovalo. Bylo to celkem fajn, ale rozhodně ho musím upřímně doporučit panu Peterkovi. To by se mu náhodou hodně líbilo.

Ve čtvrtek nás dopoledne paní učitelka přezkoušela za všech dovedností, které jsme se za těch pět dní naučili. Na nás všech byla vidět po týdenní práci únava a nepopírám, že já jsem toho taky měla dost. Bolelo mě celé tělo, ale chtěla jsem jet. Takže mi bylo všechno jedno. Odpoledne jsme opět já, Martin a Radek následovali paní učitelku ke Škaredé jedli a odtud dál na Huberta. Sice nás nenapadlo počítat, kolik to bylo zatáček, ale 40 určitě. Z paní Ivety se rázem stal fotografický maniok. No to bylo radosti, když jsme ten přístroj vzali konečně sebou. Takže pár hezkých foteček určitě na webu pro zasmání bude. Poslední večer pro nás dospělí připravili parádní diskotéku. Já jsem se moc sice nezapojovala, ale i tak se mi líbila. V pátek nastal zmatek, protože se muselo balit. Než jsme přišli na to, jak narvat všechny ty ?kraksny? do kufru, aniž by spadly, byla už půlhodina fuč. A pak jsme téměř v deset hodin odjeli zpátky do Opavy.

Moc se mi to tu líbilo, vůbec jsem ráda, že v sedmičce to mají děcka povinné, protože některé by dobrovolně nikdo nedonutil, aby jeli. Protože si myslí, že to bude děs. A přitom netuší, o co přicházejí. Já jsem z toho pobytu nadšená, tolik srandy, co jsme si tu užili. Určitě chci jet a těším se na příští rok.

Eva Lesová 6.A.

NÁŠ "LYŽÁK"

Tak bylo to dobrý. Zajezdil jsem si dost a dost až pak mi mrzly ruce. Tak mě paní učitelka Stránská vyzvedla a šli jsme spolu a s Barčou do chaty. Byl jsem tam s Bertíkem , Martinem, Patrikem a s Tomášem . Klid byl ve 22:00. Ráno jsme vstávali tak asi v 7:00, oblékli jsme se a šli jsme na snídani. Pak byla rozcvička směr sklep. Druhý den jsme šli do lesa a tam jsme házeli kamenama do vody a byla to sranda, a pak jsme šli dál. V poledne jsme šli zase do chaty, protože byl oběd, kdy byly knedlíky s povidly polité bílým jogurtem a cukrem, aby to mělo taky nějakou chuť. Odpoledne jsme šli zase na běžky a dělali jsme nějakou trať. Kolik to bylo kilometrů nevím, ale určitě, protože mi byla dost zima. Každý večer byla pro nás připravena nějaká zábava, kterou jsme si vždycky užili. No a pak jsme zase lyžovali, obědvali hráli hry, až nastal pátek a my jsme jeli domů. Celý lyžák byl výborný. Dobře jsme se bavili.

Šimon Fischer

Moc se mi to líbilo. Ve středu 6. 6. Jsme byli v Oticích na Kamenné Hoře, každý z 6. A a 6. B byl u nějakého stanoviště. Já jsem byla na malování otických strašidel, všechny byly moc hezké. Bylo tam 10 stanovišť, potom byl oběd, vyluštili jsme hádanku, kde máme poklad a šli jsme ho hledat. Poklad byl moc hezký. Pak jsme šli opékat párky a byl konec dětského dne.

Monika, 6. B třída

Bylo tam teplo a hezky. Dostali jsme se tam autobusem. Líbilo se mi tam, jak jsem poslouchal přírodu. Nelíbilo se mi tam, že tam byli odpadky. Hledali jsme poklad a hráli fotbal a hoňku.

Denis, 6. B třída

Já jsem byl na stanovišti a to se jmenovalo házení kartami. Každý hráč měl 10 karet a s nimi se trefoval do koše. Kdo se trefil pět krát, dostal bonbon.

Víťa, 6. B

Vše začalo v úterý 17. dubna, kdy žáci šestých tříd podnikli "průzkum terénu" přímo na sopce. Nafotili mnoho odpadků a věcí, které do lesa nepatří, a bylo jim jasné, že během úklidu budou mít co dělat.

Ve čtvrtek 19. dubna projekt pokračoval besedou s panem lesníkem a myslivcem v tělocvičně školy. Pánové děti vyzbrojili teoretickými znalostmi o tom, které druhy zvířat na sopce žijí a které květiny tu mohou vidět. Od pana lesníka se žáci také dozvěděli jaké "zážitky" někdy s návštěvníky Otické sopky mívají. Jednou se prý dokonce stalo, že někdo do této přírodní rezervace dovezl auto a zapálil ho.

Pátek 20. dubna patřil "velkému finále". Tento den se žáci druhého stupně vydali znovu na sopku, aby uklidili všechny ty "poklady", které neukáznění lidé do lesa odhodili či vyvezli. Dejme slovo ale přímo těm, kteří les uklízeli. "Při sbírání odpadků jsme našli neskutečné množství věcí, které do lesa nepatří: igelity, pneumatiky, zavařeniny, televizor, záchodové prkýnko, dráty, železné tyče, mnoho plastových a skleněných lahví," prozradil žák 6.A Tomáš Kyjovský. Na programu nebyl ale jen úklid lesa, žáci také vysadili několik desítek stromů - mezi jinými modříny, smrky a další. Že to nebyla akce zbytečná, prozradila například Nikol Czabková ze 6.B. Podle ní bylo přímo strašné zjištění, jak se lidé chovají k přírodě. "Musíme o svou zemi pečovat. A ne se chovat jako čuňata, jsme přeci lidé," vysvětlila. Každý návštěvník lesa si přece má všechno, co si na výlet přinese, také odnést. I pro její spolužačku Michaelu Jentkovou byl šok, co všechno les ukrýval. "Když jsme odpadky se spolužáky ze školy uklízeli, uvědomila jsem si, že někteří lidé si neumí vážit toho, co mají."

Na závěr dejme slovo opět Nikol Czabkové:

"Ptám se stromů,
Ptám se ptáků,
ptám se rostlin,
ptám se Vás, lidé.
Líbí se Vám žít v odpadcích?!
Sbírejte a nevyhazujte odpadky, změníme tak svět k lepšímu!!!"

Eva Peterková a Milan Freiberg

Přímo v lese na nás čekali studenti a zaměstnanci Střední lesnické školy v Hranicích. Po krátkém uvítání nás rozdělili do skupinek podle tříd. Každá třída měla k dispozici dva studenty, kteří nás po celou dobu doprovázeli po lese. Uměli překrásně a zajímavě vyprávět, měli pro nás připravené různé úkoly a dovednosti.

Dozvěděli jsme se tolik zajímavostí o životě v lese - určovali jsme výšku a stáří stromů, zopakovali jsme si všechny druhy jehličnanů, počítali jsme letokruhy, naučili se rozeznávat zimní a letní dřevo, některé skupinky vyráběly přírodní lapače na škodlivého brouka klikoroha borového, viděli jsme "výsledek práce" lýkožrouta smrkového. Někteří z nás nakrmili ryby v lesním rybníčku, jedné skupince se povedlo chytit rybku na tak zvanou "pytlačku". Snad největší zážitek však měli žáci z 5.A třídy. Cestou lesem se jim podařilo potkat stádo sedmnácti divokých prasat!

Co napsat na závěr? Všem žákům se výuka v lese velmi líbila, přivezli si mnoho zážitků a dojmů.

Naše poděkování si zaslouží všichni organizátoři.

---

Vyjeli jsme v 7:30 hod. Jely jsme tři třídy první, druhá a čtvrtá. Když jsme přijeli, šli jsme dovnitř. Čekaly tam dvě paní učitelky - paní Bohďa a paní Pavla. Zavazadla jsme si dali na lavičky a přezuli jsme se do papučí. Pak nás provedly celým domem ve tvaru sladkého rohlíku, ukázaly nám jídelnu a mohli jsme si každý vybrat svůj hrníček.

Pak jsme šli do naší herny a tam nám daly takové cedulky a do těch cedulek jsme si napsali jméno. Od paní učitelek jsme dostali sešit s názvem Zelený ostrov. Byla to mapa Sluňákova a okolí. Odpoledne a večer jsme zpívali písničku Vzhůru na palubu. Stavěli jsme sopky - já jsem byl ve skupině s Lukášem Š., Štefanem B., Vendulkou G. a Terezkou H.

Po večeři jsme hráli Bang a Šest bere. Naše paní učitelka Ivana nám říkala, že ta hra Šest bere je sranda. Také že to sranda byla! Druhý den ráno jsme v naší družině hráli hry. Šli jsme hrát s pavučinou od křižáka. Tam jsme se rozdělili na jahody a višně a do té pavučiny jsme házeli. Do druhé pavučiny jsme vlezli dovnitř a nesměli jsme se dotknout vláken.

Po obědě jsme na kole jeli k lovecké chatě. Po návratu jsme šli na raft. Dojeli jsme jako na ostrov. Postavili jsme stan a opekli na ohni dobrotu z těsta.

Večer jsme zase hráli Bang, Šest bere a Runy.

Ráno jsme vstávali v 7:00 hod. Po snídani jsme s družinkou nakreslili obrázky a hurá zpátky do školy.

Matěj W., 4. třída

---

Ve středu ráno jsme přijeli ke škole a v sedm třicet jsme odjížděli na Sluňákov. Když jsme přijeli na Sluňákov, tak jsme se ubytovali na pokoji číslo patnáct. Dělali jsme experiment jak vybuchne sopka. Další den jsme jeli na raftech. Také jsme opékali hady z těsta a moc mi chutnali.

V pátek jsme se vrátili do školy.

Moc se mi tam líbilo.

---